Nestává se mi často, že bych mohla Francouzům závidět kávu. Ale stát se to může – stačí jeden zapálený pražič a fajn místo a máte další čárku na seznam důvodů, proč se vracet do Paříže..

Začíná to už dekorem – aktuální majitel odstranil zbytky po předchozím kebab bistru (které se v tomhle pařížském fancy neighbourhood mohlo ocitnout jen nějakou chybou v matrixu), odhalil některé detaily starobylé truhlářské dílny a celé to pozvedl na übercool místo se šarmem a vtipem, které mně evokovalo Berlín a jiným hostům prý NY nebo San Francisco (a ještě jiným pak podnik s nedodělanou rekonstrukcí, holt místní buržoazie vnímá design trochu jinak). Prostor kombinuje bílé dlaždičky na zdech a baru s odhalenou původní flekatou zdí (jíž prý bylo ještě notně napomoženo výmalbou pomocí kávy), kontrastně elegantní vysoký strop se sádrovými bordurami podpírají zdobené ocelové sloupy, nábytek je jednoduchý a vše korunují lampy s designem redukovaným na naprosté minimum a nerezový pult s dřezem, v nichž trůní kávové rostliny. (Na dílo šikovných architektů se mrkněte [tady](http://mugutu.com/index.php?option=com_content&view=article&id=239:coutume-cafe-47-cut-architectures&catid=34:locales&Itemid=62))

Pak bych mohla pokračovat tím, že nabízejí velmi cenově přijatelné (zvlášť v kontextu čtvrti, kde se skoro stydíte procházet bez kabelky Hermés) snídaňové i obědové kombinace (lehká studená kuchyně typu sendvič/salát, 13E i s fresh džusem a kávou). Jelikož jsem dorazila už po době oběda, měla jsem na výběr právě z antipasti – 3 za 10 euro. Grilovaný artyčok má výraznou kouřovou chuť, marinovaná zelenina si zachovává příjemnou pevnost, v rámci kombinace italských uzenin dostanete coppu, delikátní parmskou šunku a sušený salám, vše na správně tenké plátky. Servírováno v jednoduchém bílém porcelánu, s košíkem nadýchaného a křupavého opečeného chleba – dotaženo do detailů. K tomu vám nabídnou třeba nakyslý a opravdu čerstvý grepový fresh, nebo bio ledový zelený čaj s chutí tymiánu (oba do 4 eur).

Místní lehce inovované tiramisu patří k těm nejlepším, co jsem kdy ochutnala – piškot dlouho macerovaný v indonéské kávě pokrývá hutnější mascarpone krém následovaný nadýchanou šlehačkou, oba se zrníčky vanilky. Když se dohromady prolnou chutě všech vrstev, nastává štěstí. Jahodová polévka s rebarborou je výbornou sezónní alternativou – v hustém pyré občas narazíte na kousek ovoce, osvěžující chuť doplňuje pouze pár lístků máty (dezerty okolo 5 eur).

V sobotu jsem se přišla podívat na cupping (ochutnávalo se 5 různých káv z Guatemaly), přičemž jsem mohla ostatním hostům závidět skvěle vypadající brunchové talíře s dokonalými pošírovanými vejci – kdybych už neměla domluvený oběd, rozhodně si je nenechám ujít. Mimochodem v sobotu je asi třeba počítat s určitými prostoji v servisu – v kavárně je plno a bzučí tu komunita a cvrčí personál na všechny strany, fajn atmosféra mi ale o něco delší čekání na cappuccino vyvážila.

No a pak tu mají spoustu druhů kávy, kterou připraví, jak budete chtít – ve vac potu (kterému tu říkají sifon), dripu, frenchpressu, jako espresso… Potěšená nabídkou jsem se bezelstně zeptala, s jakou pražírnou spolupracují, načež mi pán s pochopitelnou dávkou hrdosti odvětil, že on si praží kávu sám. Zbytek návštěvy jsem strávila převážně oblézáním pražičky v zadní části kavárny (které jsem si předtím nevšimla) a debatou o tom, jak je třeba francouzskou i českou populaci kávově evangelizovat. Majitel je naprosto zapálený pro svou věc, rád si povídá (vládne výborně anglicky), snaží se kávu nakupovat přímo u farmářů (v listopadu míří do Etiopie), propojovat se s ostatními pražiči po celé Evropě a hlavně naučit Francouze pít dobrou kávu (good luck with that), pročež v kavárně organizuje různé degustace a semináře pro veřejnost i personál. Kávu praží možná trochu víc, než jsme zvyklí, ale osobně jsem to nebrala jako nedostatek.

Etiopská káva z dripu byla krásně vyvážená a hladká, s jemnými ovocnými tóny. Kávu si samozřejmě můžete koupit (myšleno tekutou, zrna i namletou) i s sebou, takže jsem neodolala a odnesla si čtvrt kila Etiopie jako suvenýr (cena 7,50€). Když majitel zjistil, že z Paříže letím, kladl mi na srdce, ať jí rozhodně převážím v příručním zavazadle, protože zavazadlový prostor prý kávě zásadně nesvědčí. Samozřejmě jsem byla zvědavá ještě na místní espresso – dělají ho ze zvláštní indonéské kávy z vysoce položené plantáže na Sulawesi, a má opravdu výraznou aciditu i netypický chuťový projev, který majitel (mimochodem jmenuje se Antoine) nazývá hráškem, pro mě to byl marcipán a pro Severoameričany prý velké borůvky. Každopádně perfektní crema, vysoká viskozita, komplexní chuť. (Posléze jsem zjistila, že mi ani jednu z připravených káv nepočítal.)

Jo, a kdyby vám to náhodou bylo málo, tak druhý barista je vysoký světlovlasý Australan s perfektní francouzštinou a ostře řezanými rysy v opálené tváři, který v každém okamžiku působí, jako by právě vylezl z reklamy Calvina Kleina. (A pak se tam mihla ještě baristka, kterou si majitel prý nalákal ze Států, aby měl s kým probírat pražení.)

PS Kdyby vám to jako eště furt bylo málo, tak za rohem je Grand Epicerie de Paris, za jejíž ekvivalent v Praze bych dala svou milovanou litinovou pánev a možná i odstředivku na salát, a taky za vysokou zdí ukrytý parčík, kde někdo – ve veřejné zeleni uprostřed Paříže – pěstuje zelí, cukety a fazole.