Ve svých toulkách jižní Francií jsem nemohl vynechat slavnou silnici Corniche. Když přijedete na místo, zjistíte, že existují vlastně tři – Basse – táhnoucí se podél moře, Moyenne o kousek nad ní, a konečně ona slavná Grand Corniche, která dala jméno i legendárnímu modelu automobilky Rolls – Royce. Projet se po této silnici je opravdický zážitek i když nemáte kabriolet a musíte se soustředit na řízení, zatáček je mnoho a místa ne zrovna moc. Jde ale o nejkrásnější způsob, jak se dostat z Monaka do Nice.

Po cestě si určitě všimnete vesničky Eze, stojící na ostrohu vysoko nad mořem. Zaujme vás značnou koncentrací autobusů – turisté ze všech končin světa přijíždějí objevovat místní továrny na parfémy, které zpracovávají květiny z okolních skleníků. Nás však zajímá centrum této středověké vísky, jejímiž klikatými uličkami dojdeme, aniž byste jej mohli minout, k Château Eza. Skutečně nejde o překlep, Château Eza se jmenuje jinak než vesnička, jíž dominuje. Původně šlo o letní rezidenci švédského prince, dnes se v hradu nenachází obligátní muzeum, ale chrám francouzské gastronomie. Výhled na Saint-Jean-Cap-Ferrat patří k nejkrásnějším na celé Riviéře a i kdyby tady jen opékali buřty, stál by za návštěvu. Château Eza však nabízí mnohem více.

Jako aperitiv jsme zvolili šampaňské, běžný Moet, který však dorazil v nejkrásnějších sklenicích, jaké jsem kdy viděl – vlastní sklenka měla místo nohy úžasnou skleněnou broušenou sochu, která celý nápoj podpírala. Skvostný dojem s výhledem na dům Bona Voxe. Princovo menu za 45 EUR začínalo amuse bouche, který by vydal za samostatný předkrm. Na velké břidlicové tabulce dorazilo postmoderní umělecké dílo, měl jsem skoro dojem, že je až škoda jej sníst. V hranaté sklenici byly naskládány drobné olivy – snad nakládané – na nichž byly v malých sáčcích zabaleny kousky chleba s roquefortem a několika kapkami medu. Sýr byl nádherně rozleželý a spolu s medem, dotahujícím jeho chuť, vytvořil v puse opravdovou sladkou senzaci. Dále na malých skleněných jehlách byly napíchnuty malé žluté válečky šnečí zavařeniny s kousky šneků! Zvláštní, nedefinovatelná a nasládle houbová chuť patřila k nejzvláštnějším věcem, jaké jsem kdy jedl! Trio doplňovala lehká rybí pěna lehce zasypaná zelenkavými jikrami.

Následovala polévka z máslové dýně se zralým parmazánem a zakapaná olivovým olejem. Parmazán byl skvělý nápad a nutno uznat, že jej nebylo možno porovnat s ničím, co je u nás běžně k dostání. Měl táhle rozleželou nasládlou chuť, řekl bych skoro až do jahod a se sladkou dýní se fantasticky doplňoval.

Další chod byl plátek ciabatty lehce potřený česnekem a obložený nakládanými sardinkami a mladými salátovými lístky. Jsem opravdový milovník česneku a jeho kombinace s rozpadajícími se sardinkami, jejichž chuť byla zjemněna čerstvou chutí salátu, byla famózní.

Následovaly grilované krevetky, které byly v těle nakrojeny, aby se tělíčko rychleji udělalo. Byly tři a trůnily na dokonale ochuceném zapečeném koláčku z cukrové řepy, kolem byly zality napěněnou krevetovou šťávou. Byly křupavé a šťavnaté, šťáva z řepy pečením koláčku zkaramelizovala a vytvořila tak další tón slaďoučké harmonie božské koncepce celého oběda.

Jako moučník bylo podáváno jablíčko v karamelu na opečeném toastíku z bílého francouzského brioche, ovoněného pomerančovými kvítky. Karamelová chuť nádherně navázala na zbytky dojmů v ústech po předchozím chodu a elegantním způsobem zakončila sladký oblouk celého menu.

Obsluha byla mimořádně milá a pozorná, prezentovala s nadšením a pýchou každý, nechala nás hádat šnečí zavařeninu a doporučila zajímavosti v okolí. Měl jsem chuť Pierra naklonovat a odvézt ho do Česka!

Zkrátka, obědu na Château Eza bylo možno vůbec nic vytknout, odcházíte s dojmem, že by snad mohl být i dražší… Tohle je opravdová dolce vita, zážitek, na jaký se nezapomíná.