Shrnutí: „U Džoudyho je příjemné místo k posezení a k ochutnání dobrého čaje. Čajová kultura se tu nese v převážně evropském stylu.“
Tahle čajovna zůstane mnoha kolemjdoucím skryta, přestože sídlí na jednom z nejrušnějších míst v Praze – přímo u tramvajové zastávky I.P.Pavlova. Ukrývá se totiž za knihkupectvím orientovaným na duchovní a esoterickou tématiku, kolem kterého racionálněji orientovaní jedinci projdou zcela bez povšimnutí, a někdy radši zrychlí krok. Nemusíte se ale obávat, že vám tu někdo přepočítá čakry nebo vyčistí kundalini – vstupte do obchodu s knížkami, projděte jím až úplně dozadu a vejdete do sympatické, světlé, dřevem obložené místnosti s otevřeným patrem, kde podle všudypřítomných konviček a vůně poznáte, že jste na místě. Když knihkupectví v sedm večer zavře, je přístup do čajovny možný tak trochu po zednářském způsobu pouze sousedním domem. Přes všechna tato omezení je čajovna v odpoledních a večerních hodinách skoro pořád plná, a chcete-li mít posezení jisté, raději si rezervujte místo.
Narozdíl od většiny čajoven, které se snaží budovat pseoudoorientální poloundergroundovou atmosféru charakterizovanou především kouřem vodních dýmek a opotřebovaným nábytkem, tady preferují spíš světlo a jasné barvy. Příznivci polštářoválení mají k dispozici prostor v horním patře, dole je čajovna stylově převážně evropská, s dřevěnými stoly a židlemi – tam se nemusíte stydět přivést ani váženého obchodního partnera. Výzdoba čajovny se průběžně mění, slouží totiž zároveň jako galerie a “převléká” se tedy podle toho, zda jsou aktuálně vystaveny třeba malované látky, obrazy, nebo kompozice z ručního papíru.
Mainstream se projevuje i v čajovém lístku: kromě velmi široké nabídky jednodruhových čajů z Číny, Japonska či Taiwanu tu naleznou své čaje i laici, kteří do čajové kultury teprve pronikají. Dostatek prostoru je věnován i českým bylinkovým čajům nebo čajům ovocným, což mně osobně vyhovuje, i když chápu, že zapřisáhlí wulongisté právě dostávají osypky. Ale zbytečně! Vstřícné kroky čajovny vůči “běžným uživatelům” nijak nesnižují její kvality v oblasti pravověrného čajařství. Jedním z důkazů může být i zásilka fialového pchu-eru, který nechala čajovna jako jediná na českém trhu na zakázku v čínské provincii Yunnan vyrobit a dovézt.
V průběhu let získávám pocit, že čajovníci (tedy obsluha čajoven) jsou zvláštním živočišným druhem, který tak nějak existuje bez závislosti na aktuání politické či ekonomické situaci, a dokonce bez závislosti na aktuální čajovně. U Džoudyho se proto potkáte s čajovníky, kteří získávali zkušenosti i v jiných čajovnách, a samozřejmě také s nováčky, kteří jsou do přípravy čaje teprve zasvěcováni. Jsouce v první řadě čajovými nadšenci a až ve druhé řadě obchodníky, vynikají čajovníci pečlivostí při vaření čajů, o něco méně pak na rychlosti při obsluhování. Nicméně, do čajovny člověk přece nechodí spěchat…
Při poslední ochutnávce jsme vyzkoušeli touarega, zelený čaj s marockou mátou. Čaj se podává mírně slazený, chuť máty byla výrazná, ale ne přehnaná. U taiwanského wulungu dung-ti měla obsluha trochu náročnější roli, čaj je vícenálevový a zákazník musí dolévání horké vody zvládnout sám. První nálev tedy předvedla slečna čajovnice, pak nám popsala odlévání horké vody z termosky, odhad správné teploty, přelévání do konvičky, správnou dobu louhování – zkrátka byli jsme podrobně proškoleni, abychom další nálevy už provedli sami, a ani ty nebyly špatné. Čaj chuťově trochu připomínal zelené čaje, ale měl výraznější vůni a dochuť. Oba čaje byly připraveny odpovídajícím způsobem, nedošlo ke spálení čajových lístků, ani k jejich nedostatečnému vylouhování – ale když o tom tak přemýšlím, v žádné čajovně se mi nejspíš ještě nestalo, že by obsluha nějaký čaj vyloženě zvorala. Není to v porovnání s kavárnami zvláštní?
Pokud tedy dostanete kdesi v okolí Vinohrad chuť na trochu klidu a odpolední čaj, je Džoudy sázkou na jistotu.

