Tahle kavárnička je zastrčená trochu stranou městského centra, ale stojí za to se k ní vypravit, ať už po schodech z Údolní, nebo autem systémem jednosměrek Starého Brna. V rodinné vile označené červeným logem najdete na zápraží pár stolků a židlí a v místnosti uvnitř pár dalších, nic víc. Tím hlavním je tady totiž káva.

Rozměry malinkému, ale duchem velkému podniku šéfuje Pavel Kosta (kdo ví, zda nemá nějaké vzdálené italské prastrýce, kteří stojí za stejnojmenným nadnárodním řetězcem), který si kávu ve vlastní pražírně sám praží a také připravuje směsi. Společně s dalšími obsluhujícími kolegy neúnavně vysvětluje nezasvěceným hostům, jak se vlastně správně káva připravuje, že mezi tureckou kávou a českým turkem je rozdíl a že příprava v džezvě bude možná během pár týdnů, až dorazí písek za Sahary.

Na základě naší prosby o cappuccino představil směs stoprocentních Arabik, kterou nyní používá, ale nabídl, že pokud se nám nezamlouvá a chtěli bychom něco tělnatějšího, klidně sáhne do pražírny a vytvoří směs s mírným podílem Robusty. Tedy, už se vám někdy stalo, že vám barista nabídl namíchat kafe podle vaší aktuální chuti a nálady? V tomhle ohledu zdejší kavárna jednoznačně vládne.

Nakonec jsme dobře udělali, že jsme zůstali u předem připravené espresso směsi – v kávě byly pěkně cítil nasládlé karamelové tóny. Cappuccina hrdě nesla v mikropěně latté-artová srdíčka, škoda jen, že se pěna dost rychle oddělovala od kávy. Kromě automaticky servírované sklenky vody ke kávě jsme požádali ještě o kohoutkovou vodu, kterou tu servírují v litrové láhvi, a jako pamlsek jsme vybrali mraženou čokoládu: čokoládo-zmrzlinový koktejl v ledové tříšti. Domácí dortíky (například ten čokoládový) jsme si nechali zase na příště, stejně jako širokou nabídku studených káv, které v horkých dnech při sezení na zahrádce určitě přijdou k chuti.

Na kávu se k mudrcovi (či znalci?) určitě do Brna ráda vrátím. Jen mě napadá: myslíte, že začne být tahle nehorázná brněnská koncentrace dobrých kaváren brzy explozivní?

Popis této relativně nové brněnské kavárny zněl příliš dobře na to, aby byl skutečný. Jenže ona skutečná je a rozhodně patří mezi brněnské TOP kavárny, alespoň co se kvality přípravy nápojů na bázi espressa týče. Umístění na svahu Kraví hory stranou, ale přesto blízko centra mi vyhovuje. Dá se tu dobře zaparkovat a je tu klid. Prostor je to malinký, lehce klaustrofobický s nízkým stropem, laděný stylově někam do první půle 20. století, i když některé dekorace na stěnách mi sem nesedí. Celkovou pohodu dotváří tlumená hudba. Cestou na toaletu můžete omrknout prosklenou pražírnu, u které je něco jako dětský minikoutek. Venkovní zahrádka je příjemná, hlavně díky okolní zeleni a slunečníkům.

Byl jsem tu zatím třikrát a vždy zastihl za pákami baristu Pavla Kostu. O kávě je s ochoten kdykoli diskutovat a popíše vám kteroukoli z minimálně deseti jednodruhových Arabik či směsí, které tu můžete ochutnat, případně si odnést domů. Vyzkoušel jsem pokaždé aspoň dvě espressa (33 Kč) a nějaké to cappuccino (43 Kč) navrch. Formálně jsou tu nápoje připraveny bezvadně, zrna se melou bezprostředně před přípravou, káva měla vždy správný objem, hustou a stabilní cremu, no a k extrakci jsem neměl výhrad (důkazem myslím je, že jsem zvládl i tři espressa během 45 minut bez následků). Káva se servíruje v nahřátém porcelánu na tácku se sklenicí vody. Cappuccino mělo vždy nadstandardní sametovou mléčnou pěnu a nejvíc mi chutnalo ze směsi Monte Bú, což je směs Arabik s 20 % podílem Robusty. Monte Bú mi ostatně dokonale vyhovuje i jako espresso, mně prostě tahle plná chuť beze stop kyselosti sedí.

K zakousnutí mají domácí moučníky plus nějaké palačinky a tousty. Nedávají se tu bohužel účtenky, takže ceny ani druhy moučníků už si nevybavím, nicméně poctivý čokoládový řez s pravou šlehačkou se úplně zapomenout nedá. Ochutnal jsem i výborný černorybízový biomošt (20 Kč/ 02,l), který mi bez reptání dolili vodou z kohoutku. K dispozici je denní tisk a další čtivo, kavárna je samozřejmě (až na zahrádku) nekuřácká. Na snídani se sem ovšem nechystejte, kavárna otevírá až v odpoledních hodinách.

Omlouvám se. Moc se omlouvám autorce předchozí recenze za nedůvěru, s jakou jsem k jejímu nadšení nad Caffé del Saggio přistupovala. Je to tady vážně moc fajn!

Kavárnu najdete ukrytou na kopci ve vilové čtvrti, ale z centra Brna je to sem jen pár zastávek (vystupte na Všetičkově, i když to mají na webu jako Všetečkovu). Vejděte a přímo proti sobě budete mít bar, nalevo místnost s pár stolečky a pražírnou, napravo pak hlavní prostor s gaučíkem a dalšími stoly. První dojem z atmosféry byl „hodně nám to tady připomíná Al Cafetero“. Prostor je tu podobně intimní a maličko stísněný, ale cítila jsem se tu opravdu dobře. Ráda bych měla takovou kavárnu kousek od domu a o víkendu v ní vysedávala u knihy (resp. Kindlu, abych nebyl tenhle popis tak starosvětský).

Za barem účinkovali dva baristé, jeden z nich velmi pravděpodobně pan majitel. Ja_ija má pravdu, víc takových sympatických mladých mužů do českých podniků. :) Příjemný pan majitel byl, všechno vysvětlil, zajímal se… Kdyby si odpustil závěrečné narážky na téma „pane, to máte super, že za vás platí taková krásná slečna, to bych si nechal líbit“, vzala bych si ho domů :)

Absolvovali jsme klasický dvojboj espresso – cappuccino, oboje servírováno s vodou a čokoládkou. Cappuccino mělo naprosto sameťáčkovou mikropěnu, kytička na povrchu se krásně klepala a přelévala, když byl šálek v pohybu. Mléko se ukázkově promísilo s kávou, no co vám budu povídat, jestli jste měli štěstí, tak jste takové cappuccino určitě aspoň jednou v životě v Česku měli :) Espresso jsme dostali ve správném objemu, s cremou, a i když se z druhé strany stolu ozývalo něco o „chuťové jednorozměrnosti“, za mě bylo příjemně chuťově vyvážené. Čekala jsem totiž hořkost, ale ona byla pěkně kompenzována kyselou.

Caffé del Saggio je jeden z výjimečně dobrých kavárenských počinů konce loňského roku. Hlavní doménou této prvorepublikově laděné kavárny je kvalitní a odborně připravená káva, kterou vám nabídnou, připraví a donesou přímo její majitelé – Jana Kevezsadová a Pavel Kosta, mistr v degustaci kávy Coffe Tasting ČR 2009, který získal 6. místo na World Cup Tasting 2009 v německém Kolíně nad Rýnem.

Kávu si majitelé Caffé del Saggio nechávají na přání dovážet z italského přístavu Terst, jednoho z největších překladišť kávy. Došlou kávu si pak i sami praží. K dispozici mají průměrně kolem deseti druhů kávy ze všech koutů světa, z nichž si dělají i vlastní kávové směsi. Stačí, abyste jen nakoukli do prosklené pražírny, která je součástí samotné kavárny, a pan majitel k vám hnedle – hbitě jako laňka – přiskočí s nabídkou odborného výkladu.

Sama jsem zde zatím vyzkoušela espresso (klasiku i lungo prodloužené horkou vodou za 33Kč) a cappuccino (43Kč). Espresso ze směsi jedné keňské a dvou amerických káv Arabica bylo skvěle čistě připravené (co jsem stíhala pravým okem pozorovat, zatímco mé levé oko se upíralo na pana majitele, který mně právě popisoval charakteristiky jednotlivých druhů káv). Espresso mělo velmi pěknou cremu, intenzivní vůni a výraznou chuť, servírované bylo v dobře nahřátém tlustostěnném porcelánovém šálku. Stejně tak cappucciono s ukázkovou mikropěnou (žádným „šumákem“). Ochutnala jsem tu i domácí zákusky, které nebyly vůbec špatné – tvarohový koláč a brownies. A mají tu moc dobré kremrole, pro které osobně jezdí do výrobny v Hostěradicích.

Interiér kavárny je inspirován atmosférou první republiky. Nebojte se však, v podání Caffé del Saggio se nejedná o lacinou módu „pojďme si hrát“ na zdvořilé elegány s kapesními hodinkami, upejpavé paničky a masarykovskou slušnost. Taková hra je trapná už z důvodu, že je to většinou jen hra – když v „prvorepublikové“ restauraci narazíte na prvotřídního burana v zástěře (myslím číšníka), na „prvorepublikovém“ stolku musíte listovat jídelníčkem s reklamou na flašku Coca Coly rádoby svůdně zabalenou ve špagetách a do ucha vám řve Michal David, je to velmi nepěkný podraz, za který by měl majitel i jeho zaměstnanci klečet přinejmenším na hanbě a na hrachu (řekla bych něco jadrnějšího, ale nerada bych byla „nemasarykovsky“ hrubá).

V Caffé del Saggio není onen prvorepublikový duch zasmrádlý, ale naopak milý a něžně decentní  – od obsluhy, přes dobové obrázky na stěnách, až po nábytek. Ten je, až na výjimky skutečně z období první republiky. Pohodlná křesílka a sofa doplněné malými stolečky posháněli majitelé po svých známých. Vše nechali citlivě zrenovovat a sedací nábytek očalounit. Nejstarší perlou je originální krb z přelomu 19./20.století, který byl vyroben na zakázku od vídeňských mistrů. To celé tak nějak pěkně a nenuceně doplňuje vřelost, laskavost a profesionalita obou majitelů.

Kdybych měla ještě babičku, určitě bych ji sem s sebou brala. Myslím, že by se jí pan majitel líbil. Možná by mně i potichounce, při zpěvu Duka Elligtona, kterého tu často hrají, tak, aby to nikdo neslyšel, špitla do ucha: „Srdéčko moje, věz, že takového mladého, pěkného a zdvořilého hocha jsem už léta nepotkala.“

Což naplat, babičku už sem vzít nemůžu. Ale brát sem s sebou budu řadu svých milých blízkých. Já jsem se tu totiž cítila moc dobře. Příjemně, bezpečně a tak hezky nostalgicky… Možná se budete smát, ale v jeden okamžik jsem si uvědomila, že už by jen stačilo zavřít oči, abych zaslechla podmanivé altové vibrato a dech na mé šíji: „Zavřete oči, odcházím …“ Stačilo k tomu tak málo. A víte co, já bych normálně šla. (Ano, já, která jsem byla vždy více než odolná proti jakémukoli lákání na večerní vycházky při měsíčku.) Prstem bych si natočila blonďatou loknu, zamrkala řasami a svůdně hlesla: „Přijdu za Vámi, Kristiáne… Jen co dopiju své lahodné espresso.“