Shrnutí: „Pražská kavárna z kategorie »must-try« s nezapomenutelnou atmosférou, která celkově vzato šlape jako dobře namazaný stroj. Zážitek z pravého kavárenského rána, co mě přiměl akceptovat pár kompromisů v jídle.“
Café Savoy. Legenda pražské kavárenské scény a jejich o nic méně legendární francouzská snídaně. To byly motivy, které mě přivedly do Vítězné ulice oboje vyzkoušet na vlastní kůži.
O interiéru café Savoy toho bylo napsáno již dost. Co mi ale úplně vyrazilo dech, byla kavárenská atmosféra, kterou může nabídnout jen velmi málo pražských podniků. Relativně velký počet spíše mladých číšníků a servírek pohybujících se rychle po kavárně, s velkou jistotou a sebevědomím, které dává hostovi tušit, že tihle lidé přesně vědí, co dělají, a tedy že host je v dobrých rukách. Usmívají se, děkují velmi často, někdy skoro až moc – kupř. za objednávku, odpovíte-li, že máte všechno a nic nepotřebujete, či než odběhnou poté, co položí na stůl tácek s účtem. Žádná hudba, jen velmi osobitý ranní kavárenský ruch mísící se z hovorů lidí.
O francouzské snídani toho bylo na internetu a v různém tisku napsáno mnoho. A mnohokrát také byla vyfotografována. Host tedy má možnost se velmi dobře připravit na následné srovnání. V jídelním lístku naleznete následující: »domácí pečivo, smažený sladký toast s javorovým sirupem, grilované merguezi s hranolkami, Pražská šunka, vejce natvrdo, francouzský sýr s plísní, máslo, croissant, sezonní ovoce, čerstvě vymačkaná šťáva z pomerančů, café au lait« za 375 Kč.
Domácí pečivo mě velmi potěšilo. Croissant byl na důkaz pravé ruční práce lehce nepravidelný, což mu na kráse neubralo, spíše naopak. O chuti nemluvě – voněl máslem, jako málokterý z těch, co jsem dosud ochutnal. K tomu dva druhy chleba a malý rohlíček. K pečivu mistička másla. Ta byla perfektně zarovnaná, což dává tušit, že se tam máslo patrně dostalo po předchozím rozpuštění. To mírně změnilo jeho chuť. Škoda. Všechno ostatní se podává, na rozdíl od minulosti, na jednom jediném talíři. Může se tedy stát, že když se rozhodnete polít si dokřupava opečený a vanilkou vonící toust javorovým sirupem, nechtěně jím ochutíte třeba taky šunku nebo hranolky. Klobása merguezi byla velmi šťavnatá, chuťově nejvýraznější komponenta celé snídaně. Je tedy velmi nemilé, že její část ležela na plátcích pražské šunky, kterým její šťávy propůjčily část své výrazné chuti. Domácí hranolky smažené v arašídovém oleji byly poměrně tenké, a jak se po vychladnutí ukázalo, olejem značně nasycené, ovšem s velmi osobitým náznakem chuti arašídů. Bohužel ani ještě teplé nekřupaly. Vejce natvrdo zůstalo někde za půlí cesty mezi natvrdo a nahniličko. Nestěžoval bych si, ale když píší natvrdo, tak natvrdo. Na první pohled mě zaskočilo, že celou jednu čtvrtinu talíře zabíraly dvě čtvrtky jablka. Je mi líto, ale když si dávám snídani za skoro 400, nečekám, že mě na talíři jako první upoutá vykrájené jablko. Sýr byl vynikající, ne francouzský, ale švýcarský Paladin, jak mi číšník ochotně zjistil v kuchyni. Café au lait – připravené bez chyby. Espresso servírované s mlékem + konvička mléka navíc. Oproti fotkám na různých místech internetu ještě chyběl salát či marmelády. Možná by byly na požádání, to jsem však nezkoušel, každopádně v kartě nebyly uvedeny, tedy vše je v pořádku a uvádím jen pro ilustraci vývoje. Evoluci prodělala taky cena. Poskočila si z dřívějších cca 260 Kč.
Na snídani za 375 Kč tedy vidím řadu sice více méně drobných nedostatků, ale nedostatků, které ani kvůli atmosféře a takřka bezchybnému servisu nemohu nezmínit. Nezabrání mi ale přijít si vychutnat unikátní atmosféru znovu, např. nad vejci do skla nebo s Pařížským chlebem buď s šunkou či kozím sýrem.