Café Lounge je příkladem podniku, kam si to obyčejně lze namířit s velkými očekáváními. Ne nadarmo byl vyhlášen nejlepší kavárnou roku 2010. Jak vidno, udržet si takto vydobitou pozici bez výchylek v kvalitě bývá daleko nesnadnější.

Interiér, stejně jako design webových stránek, je velice líbivý a vkusný. Baví mě nápaditě sestavovaná denní menu, důraz na kvalitu podávané kávy, také pečlivost při výběru nabízených vín, ale hlavně to vždy byla přidaná hodnota, kterou se kuchaři dařilo svou dovedností vpravit do připravovaného pokrmu a vyladit ho tak téměř k dokonalosti.

O slunečné jarní neděli padlo rozhodnutí vyrazit po delší době na obhlídky. Ještě před naším usednutím přistála na stole karafa vody s citronem. Příjemné. Objednala jsem si polévku – květákový krém. Konzistence byla opravdu hutná a jemně krémová, chuť v základu silná, avšak příliš slaná. A to až na samém pokraji snesitelnosti. K polévce bylo podáno pečivo v ošatce – dvě mini houstičky a dva plátky obyčejného chleba. Ten bych si však dokázala představit ke guláši v restauračním zařízení menších ambicí. Navíc ten náš s určitostí nebyl čerstvý. Stejně tak bych si nepomyslela, že kuchař pustí z ruky nechucený listový salát. Přes rozpačitý start jsme stále ještě natěšeně vyčkávali na tagliatelle s uzeným lososem, chřestem, kapary a smetanovo-citronovou omáčkou. Těstoviny byly správně uvařené, losos lehce sušší, ale především nebyl uzený. Bílý chřest nakrájený na opravdu kraťounké špalíčky se ve změti dlouhých smetanových těstovin ztratil. Neváhala bych proto těstovinový „kopec“ ozdobit jeho hlavičkami. Poměr jednotlivých komponent pokrmu nebyl harmonický. Zatímco citron ve smetaně jsem nenašla, přílišné množství kaparů rušilo. Shrnu-li dosavadní průběh, žádná kulinářská hitparáda se nekonala. Nechali jsme si tedy na doporučení zpravit chuť čokoládovo-tvarohovým dortíkem a jablečným štrůdlem, ke kterému jsem ještě požádala o espresso ze směsi tří druhů Panamy z amsterdamské kavárny espressofabriek. Čokoládová extáze se také nedostavila. Na příjemně nepřeslazeném dortu podoby čokoládové pěny se totiž čokoládou šetřilo. Tažený jablečný štrůdl jsem požádala neprášit cukrem ani nezaplácnout šlehačkou. Na talířku jsem se tak prala s vysušenou buchtou, která se tvářila, že čeká na svou příležitost už od pondělí. Nevím, jak jste na tom vy, ale mně vadí nedůsledně odstraněné tuhé části jádřince. Káva a její intenzivní a zároveň jemná a tedy ničím nerušená chuť nezklamala.

Situaci jsem začala chápat až poté, co nám nová obsluha prozradila, že kuchař bude brzy nahrazen zkušenějším kolegou. Ať už se však podnik a jeho kuchař nachází v jakýchkoli okolnostech, host by „nouzový režim“ rozhodně neměl mít možnost rozpoznat.

Moje první návštěva v Café Lounge se vysloveně nepovedla. Z jedné strany řvalo dítě a z druhé hrála hudba, servírky byly prkenné a jídlo průměrné. Nebylo by fér podnik na jejím základě hodnotit, proto jsem se tam včera vydala znova, tentokrát na dámskou jízdu.

Prostředí vytváří poměrně luxusní dojem, který vás namlsá na věci příští. Seděly jsme samy v přední části, takže výsledná atmosféra byla mírně tísnivá. To je ale hodně subjektivní.

Obsluhovala nás sympatická slečna. Bylo na ní maličko vidět, že společnost 4 vrstevnic ji trochu děsí, ale nakonec se otrkala a z otázek na to, jak nám chutnalo, byl znát opravdový zájem (a taky trochu strach, proč že není talíř prázdný). Bohužel se jí ani nadvakrát nepovedlo připravit kávu ve vac potu (dostala se k tomu před hosty poprvé) a druhým vroubkem bylo tvrzení, že do vacpotu prý dávají italskou kávovou směs. Tak buď personálu vysvětlím, proč tam ten efektní přístoj mám, nebo je tím netrápím vůbec, ne?:)

Největší předností jídla v Café Lounge pro mne byly nízké ceny. Cibulačka (40 Kč – na druhou stranu na Kopci ji mají jen o 10 Kč dražší) byla připravená ze solidního vývarovo-cibulového základu ovoněného tymiánem. Na druhou stranu byla cibule na poměrně velké kousky, takže se blbě nabírala lžící, a v misce ji v poměru k tekutině byla ohromná kupa. Toastík se strouhnutím sýra byl zřejmě zapečen hodně bleskově, takže jeho hlavní charakteristikou se postupně stala promáčenost, a nikoliv vykřupanost. Celkově docela OK cibulačka.

Špenátové lasagne jako hlavní chod by se daly charakterizovat podobně – jako součást denní nabídky už na mě asi nějakou dobu čekaly na plechu a těstoviny byly udělané hodně doměkka. Za 95 Kč ale slušné a poctivé jídlo na zasycení.

Zajímalo by mě, kolik hostů rozmazlených výše uvedenými cenami denní nabídky (platí i večer) si pak objedná třeba pannacottu (slušnou!) za 85 Kč. Zkusila jsem i formálně správně připravené espresso jako náhradu za vacuum pot – na mě příliš hořké, ale jinak v pořádku.

Recenze shrnuje dojmy ze dvou návštěv. Obě byly velkým překvapením až šokem. Tak kvalitní kávu jsem kromě degustací v pražírně dosud v Praze nikdy neochutnala.

Prostředí Café lounge je příjemně staromilské ale přitom čisté a nepřeplácané. Možná i díky pohodlným křesílkům, obrazům na stěnách a kobercům se tam člověk cítí tak dobře, že zapomíná vnímat čas. Hned po usednutí přichází usmívající se obsluha s nabídkou denního menu a kávy týdne. Po celou dobu návštěvy se o hosta starají výborně a pokud chytí někdy skluz, hned se za to omluví. Automaticky, aniž by člověk cokoli řekl, nabízí vodovodu do karafy (jsou zapojeni do projektu “Česko pije vodovodu” a tuto informaci mají v jídelním lístku i na svých webových stránkách).
Při první návštěvě byla kávou týdne havajská Kona Extra Fancy, kterou jsem vyzkoušela v podobě espressa. Bylo připravené tak, jak má být (objem, crema) z tak akorát upražené kávy a chuťově byla vynikající (39 Kč). Moje zvědavost mi nedala a zkusila jsem i cappuccino. Opět správný objem, mikropěna, pod ní vydatná káva (49 Kč). K tomu jsem ochutnala posvícenské koláče, které si v kavárně sami pečou (!). Tenké těsto, mák, povidla a tvaroh v příjemné konzistenci a nepřeslazené (40 Kč).
Necelý týden poté jsem do kavárny dorazila i s manželem hlavně kvůli vyzkoušení kávy z Vacuum potu. Dostali jsme do ní kávu týdne etiopskou Kebado, která byla chuťově čistá, s vůní jasmínu a citrusů (no, sama bez držení bych to nepoznala, ale když už jsem věděla, co tam má být cítit, opravdu to tam bylo). Za dvojitou kávu pro 2 osoby (každý jsme měli 2 šálky) jsme zaplatili 99 kč ! Do teď se mi o ní zdá i ve dne. Ale kromě kávy jsme ochutnali i hovězí nudličky na způsob bourgignonu s bramborovou kaší (105 Kč). Chuťově plné, omáčka ideální konzistence, bohužel pokrm byl servírován na studeném talíři. Škoda přeškoda. Ale obsluha se – poté, co jsme jim to sdělili- neurazila ani se s námi nehádala, spíše mi přišlo, že to brala jako zpětnou vazbu, která jim pomůže se dále zlepšovat. Polévka dne – celerový krém s pancettou i quiche byly v pořádku. Manžela úplně “dostal” čokoládový dort s marcipánem (žádná bílá “ká dvojka” ) jejich vlastní výroby za 40 Kč. Štrúdl nepatřil k těm nejlepším, co jsem kdy jedla, ale to může být otázkou vkusu (a zmlsanosti na manželův “tažeňák”). Přestože má kavárna v jídle někdy drobné nedostatky, v tom nejdůležitějším – kávě – naprosto exceluje. Proto, i kvůli nízkým cenám, které zde zatím drží, dávám za kvalitu známku nejvyšší.
Jen pro pořádek. Café lounge je mi samozřejmě sympatické kvůli přístupu k vodovodě, avšak to nijak neovlivnilo hodnocení kvality. Nemůžu se naopak ubránit srovnání s mnoha pražskými kavárnami, kterí jsou populárnější a dražší. Café lounge má před nimi podle mého názoru velký náskok.

Do Café Lounge jsme se vypravili až z toho důvodu, že získalo ocenění Kavárna roku 2010. Byli jsme příjemně překvapeni a během několika dnů podnik navštívili opakovaně.

Interiér je velmi elegantní, v tlumených barvách – nebál bych se sjednat si tu pracovní schůzku. (Navíc je k dispozici wifi.)

Malá jídla v nabídce byla velmi dobrá – quiche s liškami i salát s kozím sýrem, které jsem vyzkoušel, jsou přesně to, co od kavárenské stravy během dne nebo navečer očekávám – zasytí ale nezaplácnou.

Káva, kterou jsem tu dostal, byla podávaná s vodou, velmi chutnou sušenkou (troufám si hádat, že šlo o výrobek kavárny) a mlékem. A byla výborná: na jazyku zůstával náznak chuti karamelu.

Skvělé je, že Lounge otevírá už v půl osmé ráno, lze tu tedy i posnídat. Stejně jako v případě předchozích jídel i zastřena vejce s pestem a tousty splnila má kavárenská očekávání: je to snídaně, kterou v sobě nenosíte až do odpoledne.

Obsluha byla vždy velmi komunikativní a milá, neustále se ujišťovala o naší spokojenosti.

Lounge je pro mě vítaná alternativa k mnohdy přeplněnému Louvru a výrazně dražšímu Savoyi.

Café Lounge letos vyhrála kategorii kaváren na Czech Bar Awards a zde na Scuku už měla pár příznivých recenzí, takže jsem se rozhodl vyzkoušet jak na tom jsou s kávou a samozřejmě i vším ostatním.

Vstup do kavárny působí trochu nezvykle, za domovními dveřmi čeká krátká chodba a v ní dvoje na první pohled stejné dveře, z nichž jedny vedou do kanceláře hotelu a druhé do kavárny samotné. Ta svým rozvržením prostor nezapře, že byla původně zřejmě bytem. Zařízení je poměrně pěkné, v tlumených barvách, trochu mi chybělo něco charakteristického, zapamatovatelného. Možná taková bude v teplejším počasí teráska vzadu přímo u Hladové zdi.

Obsluha je zde velmi vstřícná, pokud jste zde poprvé, popíše vám místní trochu složitější struktuu menu, kde se prolíná stálá, týdenní a denní nabídka, zajímá se o spokojenost hostů a usmívá se na ně. A když se jim povede něco rozlít nebo poplést, okamžitě svou chybu s omluvou napraví.

Já jsem si vybral polévku dne, což byl příjemně silný čirý kuřecí vývar s kousky masa, květáku a brokolice a potom z týdenní nabídky vepřové s omáčkou z červeného vína a šťouchanými bramborami a jako dezert jablkovo-kakaový koláč. Vepřové bylo krásně měkké a šťavnaté, po lehkém připepření (mlýnek s pepřem se mi objevil na stole automaticky spolu se slánkou) se mi dokonale trefilo do chuti a šťouchané brambory ho příjemně doprovodily. V omáčce dominovala chuť červeného vína, já bych ji asi raději o trochu sladší, ale to je drobnost a navíc dost závislá na idividuálním vkusu. Z koláče se vyklubal sladký obdélníkový hranol z příjemně nadýchaného a nedusivého těsta, který svou roli levnějšího zákusku z týdenní nabídky zvládal s naprostým přehledem. K pití jsem si dal domácí brusinkovou limonádu (docela dobrá, na mě trochu příliš sladká, ale to vyřešilo lehké naředění vodou z karafy (plnou karafu kohoutkové vody s plátky citronu tu servírují k jídlu naprosto automaticky, což mě vždycky potěší)) a espresso z kávy týdne (standardně nabízejí Italskou směs s 15% robusty (nicméně dováženou jako zelenou kávu a praženou čerstvě v Cofee Source) a k tomu každý týden jinou jednodruhovou arabiku). V českých podmínkách a po hrůzném zážitku z minulotýdenní návštěvy kavárny z druhého místa na Czech Bar Awards (http://www.scuk.cz/d/cafe-louvre/#recenze-1220) mě potěšilo už jenom to, když jsem bez nutnosti jakkoliv objednávku upřesňovat a smlouvat o objemu (kromě odmítnutí nabídky mléka, která je rozhodně na rozdíl od nabídky hraní na flétnu při objednávce espressa patřičná) dostal na stůl tácek s ukázkově vyrobeným a naservírovaným espressem. A když kvalitu potvrdila chuť nápoje, bylo mi jasné, že tuto kavárnu mohu s naprosto čistým svědomím doporučit. Káva tu sice není alfou a omegou všeho, jde spíše o café-restaurant, kam se chodí na jídlo a kávu si člověk dává jako doplněk, než o klasickou kavárnu, ale o to vzácnější je to, že zde s kávou zacházejí tak, jak si tento nápoj zaslouží. Když k tomu přidám velmi příjemné ceny (za vše výše uvedené jsem platil cca 250 korun včetně spropitného), nemohu kvalitu hodnotit jinak, než plným počtem bodů.

Hledala jsem na Scuku, kam se vypravit na posezení s kamarádkou. Café Lounge mi padlo do oka svou lokalitou i příznivými recenzemi. K návštěvě jsme zvolily pátek večer.

Kavárna je velmi nenápadná, ukrytá v přízemí hotelové rezidence Hunger Wall. Při vstupu do objektu trochu tápete kudy dál. Praktická rada zní : jediná možná volba jsou dveře s klikou. Kavárna byla při naší návštěvě skoro prázdná, v zadní místnosti jsme nakonec byly samy. Ocenily jsme elegantní, účelné vybavení, decentní hudbu a milou, nevtíravou obsluhu.

K jídlu jsem si vybrala salát ze špenátových lístků, ale ten bohužel nebyl, takže nakonec jsem si dala tartar z uzeného lososa s grilovanou cuketou, salátkem a toastem (180 Kč). Losos byl lehce uzený, chutný, zelenina byla ochucená zálivkou, toast křupavý. S kouskem citrónu a přiloženou omáčkou dobrá kombinace chutí, jen té zeleniny tam mohlo být víc. Kamarádka mezitím s chutí zkonzumovala zapečenou ciabattu se sýrem brie (95 Kč), jednotlivá sousta prokládala větou, že je to fakt dobré. K pití jsme zvolily kabinetní Rulandské šedé r. 2009 od Františka Mádla (280 Kč celá lahvinka). To byla skvělá volba, i když mám pocit, že tady člověk při výběru vína nemůže sáhnout vedle. Víno bylo lehké, svěží, ovocné chuti.
Většinou nemám odvahu si v nevyzkoušené kavárně objednat espresso. Tady – ve vítězné kavárně pro rok 2010 – jsem to tedy riskla a výsledek byl na české poměry více než dobrý. Pro espresso (39 Kč) jsem vybrala italskou směs Scarlatti, druhou nabízenou možností byla jednodruhová káva z Kolumbie. Espresso mělo správný objem, nahřátý šálek, elastickou pěnu i sklenku vody a navíc byl přiložen vynikající máslový biskvitek. Káva chuťově v pořádku, na mě však málo silná, mám raději hutnější, čokoládovější tóny.

Osobně na kavárně velmi oceňuji to, že vnitřní prostory jsou nekuřácké a to, že vám tady nabídnou karafu kohoutkové vody zdarma. Trochu mám výtky k vlastní podobě jídelního a vinného lístku. Jsou to dvě oddělené věci, každá vypadá úplně jinak a navíc vinný list nám byl přinesen až na vyžádání. Naopak se mi líbilo papírové prostírání s historií Hladové zdi.

Do Café Lounge jsem vyrazila hned, jak ho sem Evas zařadila, protože mě její popis fakt zaujal. První návštěva potvrdila nemalá očekávání, druhá jakbysmet, takže se přidávám ke chvále tohohle nenápadného podniku kousek od Újezda.

I když prý existují už rok, asi bych na ně nenarazila nebýt Scuku – ani jako občasný návštěvník kavárny 3+1 hned vedle jsem si těch nenápadných hnědých dveří nikdy nevšimla. A byla by to škoda, tenhle podnik mi totiž opravdu sedne. Jednoduchý interiér zútulňují Belle Epoque ilustrace na stěnách, stojací lampy a perské koberce, vysoké stropy působí vzdušně. Oceňuju ambientní hudbu, která neruší a ladí s duchem místa (opravdu nechápu majitele restaurací, kteří tohle nechávají náhodě a dovolí personálu pustit hlasitě rádio, celá atmosféra podniku je pak rázem v čudu). Sympatické je i to, že je restaurace nekuřácká, ale zároveň stačí vyběhnout na zahrádku a dát si cigaretu tam. Mimochodem zahrádka – klidný dvorek u Hladové zdi vypadá hezky, vyloženě se těším na léto, až si tam budu moct dopřát večeři. Příjemný dojem z prostředí dotahuje i přehledný, informačně saturovaný a graficky povedený web.

Kromě stálého jídelníčku, ze kterého jsem zkusila tatarák z uzeného lososa (180 Kč – hodně výrazná chuť cibule, příjemný doprovod v podobě grilované zeleniny), nabízejí ještě proměnlivou týdenní nabídku předkrmů, hlavních jídel a dezertu. Špenátová polévka dne (40 Kč) byla krásně hustá a plná chuti, podávaná s trochou smetany. Šunka na pivu představovala povedenou kombinaci plátku libové opečené šunky a hezky výrazné a poctivé bramborové kaše obohacené chutí celeru a křenu. Vepřové kostky s chorizem z minulého týdne mě nadchly jak libovým masem (karé a plec, jak na můj dotaz zjistila servírka v kuchyni) a tenkými plátky čerstvého salámu, tak výraznou chorizo omáčkou a křupavými měsíčky brambor jako přílohy. Hlavní jídla se tu pohybují okolo 100 Kč, což mi vzhledem k lokalitě a kvalitě přijde velmi příznivé. Lístek také nabízí nejrůznější zobání v podobě ´hladovek´ (60 Kč/10dkg) – moje rybí karbanátky byly 4 placičky s výraznou chutí ryby doprovázené sladkou chilli omáčkou a košíkem pečiva. Při první návštěvě už jsme na dezert sílu neměly (byť slečna aktivně propagovala aktuální tiramisu), minule jsem si dala makový koláč s limetkou z týdenní nabídky – kvádřík nedusivého (protože nejspíš prolitého limetovým sirupem) nadýchaného světlého těsta servírovaný s trochou ovoce a šlehačky (živočišného původu, jak má být).

Ad káva: z nabídky je vidět, že si na espressu chtějí dát záležet – standardní směs v nabídce (85% robusta a 15% arabica, jestli si dobře pamatuju) doplňuje speciální jednodruhová káva týdne. Personál uměl kávu nabídnout a prezentovat, bohužel při mojí první návštěvě dopadla doporučená Kuba jako ukázkový případ přeextrahované kávy (příliš tmavá crema, opravdu nepříjemně hořká a svíravá káva); Kolumbie z minulého týdne byla o něco lepší, ale pořád trochu přepálená. Objem je v pořádku, espresso dorazí i se sklenkou vody.
Sympatická je místní nabídka vín, jak výběrem a cenami, tak možností dát si u některých vín nejdříve deci na vyzkoušení. Muller Thurgau od Volaříka je příjemně lehký, nakonec jsme si ale daly výraznější Michlovského Sauvignon Latitude 49 (láhev za 240 Kč). Potěšil mě i jiskrný a svěží rakouský Gruner Veltliner Karla Neustiftera, naopak obsluhou doporučené víno týdne Chardonnay p.s. od Moravína mi vůbec nesedlo – už vyšší barva naznačovala oxidativní tóny a buket vonných tyčinek mě taky neoslnil. Servis vína probíhá v pořádku, do sklenic Rona crystal. Láhev nechají na stole v praktickém a efektivním chladícím kyblíku – při první návštěvě nám servírka pravidelně dolévala, při druhé jsme se musely obsluhovat samy. Oceňuju, že když si servírka všimla, že mě víno zajímá, informovala mě o pravidelně probíhajících ochutnávkových akcích.

Tím se dostávám k obsluze, která mě při první návštěvě nadchla svou pozorností – slečna se pravidelně přicházela ujišťovat, zda je vše v pořádku a nic nám nechybí, dolévat víno, vyměnit karafu (od Veolie) s kohoutkovou vodou, nabídnout něco dalšího. Nejvíc mě dostala tím, že když se blížila zavírací desátá a my – v celém podniku samojediné – teprve dojedly hlavní jídlo, sama nám nabídla, ať v klidu zůstaneme a dáme si kávu a dezert, protože ona stejně ještě bude uklízet. Při druhé návštěvě její (trochu nejistější) kolegyně statečně běhala do kuchyně pro odpovědi na moje všetečné dotazy a ani ona nás s úderem desáté nikam nevyháněla.

Sečteno podtrženo, při obou návštěvách se mi Café Lounge trefilo do noty a já s radostí konstatuju rozšíření gastronomické nabídky ve své oblíbené vycházkové zóně Újezd.

K návštěvě této kavárny mě nalákala nálepka s reklamou na lampě, která jako by byla od Jiřího Slívy. Nebyla, byla od jistého pana T. Máchy, který je podepsán na všech propagačních materiálech, včetně papírového prostírání a mimořádně zdařilých nápojových/jídelních lístcích. Vzhledem k velkorysé otevírací době, již od 7.30, jsem se do kavárny vypravila na snídani a nezůstalo při jedné návštěvě. Majitel si dal záležet nejen na grafické stránce věci, ale i na zařízení prostoru. Kavárna je součástí rezidence hotelového typu a tomu odpovídá i její zařízení. Připadáte si jako v lobby nějakého nóbl hotelu, který je zařízen vcelku jednoduše, se vkusem, ale přece jen tak nějak nevtíravě luxusně. Můžete sem jít poklábosit s kamarádkou, vzít někoho na rande, na obchodní jednání nebo potěšit tetičku či babičku dobrou kávou v prostředí, které podle mě nikoho neurazí a mnohé nadchne.

Prostor je poměrně velký, rozdělený do několika nekuřáckých místností a ve vnitrobloku je útulná malá zahrádka, na které si přecejen tu cigaretku dát můžete, pokud to opravdu nejde vydržet. V první místnosti je barový pult, za kterým se skrývá naleštěná, z mého zorného úhlu čistá, ultramoderní La Marzocco s digitálním displejem, okem viditelné dva mlýnky a kolmo na něj chladící vitrína na dortíky. Ba co víc, při mých 3 návštěvách za barem i před barem běhala usměvavá mladá paní, která dělá kavárně podle mého názoru opravdu dobrou službu. S úsměvem zdraví, děkuje a prosí, nabízí všechno možné, včetně vodovody v oněch stylových karafách a nakonec popřeje pěkný den a vyjádří naději, že se opět uvidíme. Uvidíme, to je jisté. Jediné mínus, které dnes zmíním, je skutečnost, že jsme při návštěvě dostali dva různé lístky, ve kterých bylo skoro to samé, ale ne úplně a především v každém byla uvedena jiná značka kávy z dvou různých pražíren, což mě poněkud zmátlo. Naštěstí usměvavá paní uvedla vše na pravou míru, informovala mě, že standardně používají espresso směs Scarlatti (85% arabica + 15% robusta), kterou pro ně praží CoffeeSource a navíc si každý týden můžete objednat jinou jednodruhovou arabicu (v týden psaní této recenze Columbia Supremo scr 18+). V lístku mají všechny na kávě založené nápoje dopodrobna popsané, co do gramáže a množství vody u espressa (7g, 25 ml), resp. poměru kávy a mléka u ostatních odvozených nápojů, opravdu milé překvapení. Ale ještě milejší překvapení bylo moje ranní cappuccino. Začnu pěnou, opravdovou mikropěnou, jaká mi vždycky udělá radost minimálně na půl dne. Byla úplně sametová a slaďoučká, ale dost dojetí nad pěnou a zpátky k podstatě, tedy k espressu. Místní standardní směs mi chutná, je z ní přecejen cítit ta hořkost robusty, ale za mě dobrý, zajímavá rozpoznatelná chuť. Co by na to řekli přísní Jardové se neodvažuji hádat. Z vědeckých důvodů jsem si dala i espresso a nemám výhrady, tmavší crema, jejíž barvu přisuzuji také obsahu robusty, správná velikost, vše v silnostěnném porcelánu bez reklamy na „stříbrném“ tácku se skleničkou jemně perlivé vody, kterou podávají tam, kde to žije. Automaticky nám byla také při objednávce nabídnuta kohoutková voda s tím, že pokud si přejeme, bude obsahovat led a citron. Pro úplnost dodávám, že kávu připravují také ve stále populárnějším vacuum potu. Ceny kávy jsou tak nějak normální, espresso 39 Kč, cappuccino 49 Kč.

Protože mé návštěvy byly vždy, kromě jednoho rychlého espressa, snídaňové, z jídla mohu posoudit pouze nabídku snídaní, která je poměrně široká a uspokojí kdejaký vybíravý jazýček. Stručně řečeno, plněný croissant nebo jen tak s marmeládou, plněné bagely, vejce, omelety, párky, obložené talíře, no prostě co kdo ráčí. Doba čekání na jídlo 10–15 minut. Poprvé jsem ochutnala dvě zastřená vejce, zakápnutá pestem, jedno bazalkovým, druhé ze sušených rajčat. Vypadalo to krásně, každé vejce v samostatné skleničce s barevným pestovým přelivem, obložené tak akorát upečnými toasty a dobře ochuceným malým salátem. Jen to pesto bylo nakonec spíše na škodu a na oko. Obě pesta mi přišla dost kyselá a jejich chuť byla nějak neočekávaně jiná, než považuji za normu. Po druhé jsem zkusila omeletu se šunkou a sýrem, která je v nabídce se žampióny, ale houby já nerada. Opět, z estetického hlediska bez výhrad, podle mého názoru z jedné strany lehce nedopečená, podle mého spolustolovníka v pořádku, co do chuti ale velmi dobrá. Dále jsme měli plněný croissant se šunkou, sýrem a rajčaty. Croissant byl krásně křupavý a náplň v ideálním množství i kvalitě, šunka od kosti, sýr netuším, ale vše čerstvé a dobré. Potud, co jsem měla možnost ochutnat, vše v cenách od 60 do 100 Kč. Podnik se ale neprezentuje jako snídaňový, nýbrž celodenní, takže během dne podávají každý den jinou polévku, sendviče, saláty, malá jídla jako je grilovaný sýr a všelijaké dezerty.

Pokud jde o podávané nápoje, nabídka je na kavárnu poměrně široká, kromě kávy samozřejmě čaje (zejména Harney & Sons a Numi Organic), čokoláda, pivo, všelijaké destiláty, ale především nadstandardní nabídka vín, na kterých si dal někdo opravdu záležet. V nabídce najdete jak zahraniční, tak i moravská vinařství (pánové Kosík, Volařík, Michlovský, Mádl, Jedlička & Novák, a dále Mikrosvín, Moravíno a další), z nichž některá jsou zastoupena na Salónu vín a nedá mi, abych nezalobbovala pro vinařství pana Volaříka z Mikulova, jehož vína nejsou v Praze nijak masově k dostání, ale rozhodně si zaslouží Vaší pozornost. Nabídla podle mého soudu dostatečně lákavá na takové to večerní posezení u skleničky.

Café Lounge jsem si vybrala kvůli předchozí recenzi, chtěla jsem něco neokoukaného na sraz s kamarádkou. Interiér je tu strohý, ale moderní. Podnik má dvě části (zahrádka už byla zavřená), v zadní bylo dost plno, sice zbývalo pár volných stolků, ale podle mě příliš natěsno u ostatních. Zůstaly jsme tedy v přední části, která je otevřenější, ale působí trochu jako „hotelová recepce“. Na pozadí byla slyšet velmi tichá hudba a zažila jsem tu zvláštní efekt – jak si mnohdy lidé stěžují na hlasitou a neadekvátní hudbu, která brání konverzaci, tak tady to bylo opačně – přílišné ticho a až proklatě dobrá akustika bránily normální uvolněné diskuzi a všichni tak divně pošeptávali…

Hned na první pokus se mi podařilo trefit se objednávkou do položek, které „zrovna došly“ – a to do Brokolicového krému dne a jednodruhové kávy týdne z Dominikánské republiky… což mě trochu rozladilo, protože jsem musela začít znovu s pročítáním lístku.
Kávu jsem tedy vzdala úplně a k lehké večeři jsem si vybrala rozpečenou ciabattu se slaninou, brie, horčicí a olivami (95 Kč), ke které jsem si dala Müller Thurgau od Volaříka (45 Kč/dcl). Ten byl lehce se zbytkovým cukrem, přijemně vyvážený a obzvlášť s křupavou slaninou v bagetce ladil. Později jsem zkusila ještě moc pěkný (i když „jen“ jakostní) Cabernet Moravia (40 Kč/dcl) od samotného tvůrce odrůdy pana Glose. Kamarádka ke stejnému bílému vínu zkusila rozpečený kozí sýr na ciabattě se salátem, balzamicovým přelivem a parmazánem (125 Kč), sýr byl šťavnatý, salát křehky a na požádání nebyl problém s navícovním olivovým olejem.

Na vinném lístku je sympatické, že zhruba polovina nabízených vín je kromě celé láhve nabízena i jako rozlévané víno. Vždy 2–3 odrůdami jsou zastoupena vinařství Mádl, Michlovský, Mikros, Volařík, Glos. Pak je tu několik zahraničních vzorků. Tak, jak jsou vcelku příjemné ceny za celé láhve, tak to samé rozlévané víno je lehce dražší.

Obsluhu tvořily dvě mladé slečny, jedna byla naprosto indiferentní, druhá byla trochu aktivnější, i když bych ocenila třeba nabídku alternativ k položkám, které už došly.

S Café Lounge mám problém. Nemůžu nic vytknout interiéru, kvalitě jídla ani vína. Drobné výpadky v zásobách můžu prominout, nabídka je celodenní a všechno jednou dojde. Ale necítila jsem se tam uvolněně… Protože to ale byla první návštěva, přimhouřím oko a příště zkusím dorazit dřív, na meníčko a kávičku :-)

Café Lounge nehodnotím z pohledu vyznavače kávy, nýbrž jen jako restauraci. Přestože má podnik kávu v názvu a všechny atributy kavárny (lákavá vitrína s dezerty, vodovoda zdarma, různé velikosti stolů a stolečků, bohatý výběr čtiva, hry k ukrácení chvíle a především nabídku kávy včetně týdenního kávového meníčka), jde z mého pohledu především o dobrou restauraci s výbornou nabídkou vín. Upozorňuji, že restauraci hodnotím po jediné návštěvě, ovšem doufám, že nebyla poslední.

Interiér je jednoduchý a nepřeplácaný. Dřevěná podlaha, světlé naleštěné stoly bez ubrusů, tmavé židle z ohýbaného dřeva, pro ležérnější posezení polstrované pohovky s polštářky. Na stěnách zarámované snad prvorepublikové účetní či pokladní doklady. Kromě vnitřního nekuřáckého prostoru můžete posedět i venku u několika stolečků na chodníku nebo na zahrádce v zadní části, kde můžete probrat historii ve stínu Hladové zdi.

V Café Lounge nabízejí kromě stálého jídelního lístku, který je na zdejší poměry příjemně střídmý (kuchař je Francouz), i týdenní menu – zahrnuje polévku dne, jejichž přehled na celý týden je zveřejněný na webu, dva předkrmy, tři hlavní jídla a sladkost týdne. Nejedná se o polední menu, tato jídla jsou v nabídce po celý den. Vybrala jsem si ze stálého jídelního lístku Grilovaný kozí sýr na toastech z chleba ciabatta s mixem salátových listů a balsamikovým dresinkem, hrozny a vlašskými ořechy (125 Kč). Tak, jak to bylo popsáno v lístku, tak to taky vypadalo, a bylo to skvělé. Balsamiko, ořechy, výborný sýr na teplém toastu, všechno ladilo, nic nevyčnívalo, listy salátu byly krásně čerstvé a svěží. Manžel si dal z týdenního menu vepřové maso se zeleninou a rýží (přesný název si nepamatuji, asi 100 Kč) a malinový sorbet. Maso bylo měkoučké a dobře ochucené, rýže sypká, měkká, ale nelepivá. Porce byla velká tak akorát, aby člověk zvládl i polévku a dezert, což je fajn, protože z dřevorubeckých porcí jsem mívala radost naposledy za studií. Sorbet voněl a chutnal po malinách, manžel si opravdu pochvaloval, já ocením spíš dezerty čokoládové.

Co je pro mě důležitým motivem k návratu do Café Lounge, je vinný list. Není přehnaně rozsáhlý, ale výběr vín mi velmi vyhovuje a ceny mě neurážejí. Zhruba 25 vín je převážně z Moravy (menší vinařství, obvykle po jedné, maximálně po dvou lahvích z jednoho vinařství), jedno bílé z Rakouska, několik červených ze Španělska a Portugalska. Je vidět, že vína vybíral někdo podle vlastního vkusu a s nějakým názorem, nikoli podle toho, co mu nabídl náhodně projíždějící obchodník s vínem. Jednoznačně doporučuji Grüner Veltliner 2009 DAC, suché víno od Karla Neustiftera z Poysdorfu. S balsamikem na salátku a kozím sýrem si svěží šťavnaté víno dobře rozumělo. Na tuto kombinaci si sem ráda znovu zajdu. Zvládli jsme ještě po lahvi Neuburského od Jedličky & Nováka z Bořetic a Frankovky barrique z mikulovského Moravína (ne, nebojte, nebyli jsme tam s manželem sami dva :-). Vína jsem znala, takže jsem věděla, co si objednávám, ale tápajícím personál rád poradí. Tím jsem se dostala k další velké přednosti podniku, a to je velmi vstřícná, ochotná a maximálně profesionální obsluha. Podávání a prezentace vína byla bezchybná a po celou dobu jsme se cítili jako hosté, kterých si tu váží. A to je věc, která mi ve většině našich podniků strašně chybí.