Do Café Imperial chodím na kulajdu, králíka a zvěřinu, za profesionální obsluhou a povznášejícím prostředím. Podnik navštěvuji zhruba 2× do měsíce, pouze v době obědů a vybírám si téměř výhradně ze stálého menu.

Vždycky jsem odhodlaná ochutnat i jiné polévky nebo předkrmy, ale kulajda opakovaně vítězí. Je dostatečně hustá, s velkým množstvím čerstvého kopru a hub, zastřeným vejcem, ideálně okořeněná a v Praze pro mě nemá konkurenci. Naštěští je na místním jídelním lístku stálicí, stejně tak jako moje další oblíbené jídlo, pečený králík. To ovšem podléhá sezónním obměnám, a tak jsem při své poslední návštěvě měla možnost ochutnat podzimní variantu, králíka na černém pivu a švestkách se šunkovým knedlíkem. Maso bylo jako vždy dobře upečené, tj. křehké a šťavnaté, nepřesušené. Černé pivo a švestky byly základní ingredience omáčky, která jemnému králičímu masu dodala výraznější chuť a celému pokrmu dominantní barvu i aroma. Příloha: tři lehké knedlíčky s bylinkami a nasekanou šunkou.

V Imperialu zkouším i jídla ze zvěřiny a pokaždé jsem byla spokojená. Z aktuální nabídky jsem ochutnala dušené jelení ragú s lanýžovými noky. Masu opět nebylo co vytknout a v ragú skvěle vynikala i chuť kořenové zeleniny. Jediné, co dojem z jídla trochu kazilo, byl nepoměr masa a přílohy – tedy pár malých nočků vs. standardní porce masa. Opravdu se mi nechtělo jíst polovinu masa (i když velmi chutně upraveného) bez přílohy, tedy jsem si doobjednala alespoň pečivo. Nutno dodat, že tehdy jsem k pití dala rozlévanou frankovku (Moravíno Valtice), a přestože v nabídce figuruje jako nejlevnější rozlévané červené, tak trochu jsem se na něm „zasekla“ a dávám si ho tam při každé jen trochu vhodné příležitosti.

Obsluha v Imperialu je pro můj vkus ideální. Někomu může přijít trochu neosobní a až příliš zrychlená, mně naopak vyhovuje absence jakékoliv sebemenší familiernosti a svižný servis v době oběda. Jen jedinkrát jsem se setkala malou chybičkou – číšník mi místo nechlazené vody, o kterou jsem výslovně žádala, donesl vodu skoro ledovou. Vzápětí si to ale sám uvědomil a omyl napravil.

Za dobu, co Imperial znám, se toho moc nezměnilo. Stále stejně skládají ubrousky, k pečivu večer podávají stále stejnou pomazánku. Secesní prostor je stále okouzlující, ale pro velkou blízkost stolů nepříliš vhodný na intimní večer, servis je úslužný, profesionální a usměvavý. (Jednou jsem si takřka mimoděk posteskl nad nějakou drobností týkající se omáčky, a už nabízeli kávu zdarma.) Někdy jsou ale až příliš rychlí – mezi předkrmem a hlavním chodem může uběhnout taky pouhých 5 minut! Taky jsem tu už dvakrát narazil na mladého, v oblasti nápojů velmi otravného až agresivního číšníka, který očividně nejraději obsluhuje v angličtině a který se při placení zeptal, zda částka na tácku (útrata + cca 20 %) je »v pořádku«.

V menu skoro nelze šlápnout vedle. Z referenčních jídel lze doporučit svíčkovou: Velmi hladká textura, tmavší hnědooranžová barva, celkově sladší, středně členitá chuť zejména u mohutnějšího sladkého konce spektra s výraznými tóny karamelu. Precizní technologie. Za vyzkoušení nepochybně stojí také obě místní stálice – jehněčí kolínko na majoránce a telecí líčka na víně. Ukázkově měkká líčka v silné omáčce ze zeleniny a červeného vína v kombinaci s hladkou máslovou bramborovou kaší jsou perfektní. V menu je schovaný např. také hamburger »dvouručák«. Ten rozhodně neurazí, ale v kontextu jiných pražských burgerů stoprocentně nenadchne. Naposledy jsem ochutnal místní tafelspitz s křenovou omáčkou. Za cenu 265 Kč bych jídlo označil za dobré ale mírně drahé. Předkrmy a polévky doporučuji téměř všechny. Snad jen uzený pstruh s bramborovým salátem je tak jemný, že je až nevýrazný.

Nad Café Imperial jsem vždy uvažoval jako nad restaurací, která si zaslouží absolutní hodnocení. K absolutnímu hodnocení tu ale něco chybí. Zdejší atmosféra je prosycena jakousi neosobní strojovou přesností a neměnností, kterou se zdráhám přirovnat k jakési »konzervě«. Krásné na povrchu, kvalitní a chutné uvnitř. Jakmile jednou ochutnáte celou kartu, nebude moc důvodů se sem vracet.

Co o Imperialu napsat nového…
Prostředím je unikátní, už jen pro něj by si sem člověk měl zajít. Co ale krásu narušuje, jsou stolečky poměrně blízko u sebe nebo ne zcela vhodně umístěné. Obojí způsobuje narušení případné intimity a klidu, který by si člověk možná chtěl užít. My bohužel dostali jeden přímo u hlavní uličky a „kasy“, takže jsme byli odsouzeni k tomu, že kolem nás běhali číšníci i hosté v podstatě neustále.

Servis je profesionální, nicméně neosobní. Všechno odsýpá. Vlastně jsme ani neměli moc času si vydechnout, hned tu byl předkrm, za chvíli hlavní jídlo. Celkově dojedeno jsme měli odhadem do cca hodiny po příchodu, což je na můj vkus poměrně rychlá večeře. Pravda, před dezertem jsme trochu prostoru dostali, ale celkově mám zpětně pocit návštěvy z rychlíku.

Jídlem jsem byla potěšena. Ale za ceny a věhlas podniku jsem kvalitu očekávala. Za zmínku stojí svatojakubky s hráškovým pyré – nádherně zeleným a slaďoučkým, mušle opečené dozlatova ale jen tak, aby vynikla jejich chuť. Vyslovené chuťové aaach se konalo u telecích líček. Šťavnatá a jemná tak, že se na jazyku rozpadala, pro mě naprosto nová strukura masa, se silnou omáčkou, která se příjemně doplňovala s lehkou bramborou kaší a dokřupava ogrilovanou zeleninou. Na druhou stranu dodám, že předkrm v podobě avokáda s šedými krevetkami nám přišel trochu mdlý a jehněčí kotleta byla poctivě dobrá, ale nikterak ohromující. Jako dezert čokoládová bomba „Překvapení“ – hezká podívaná je k obsahu plus.

V souhrnu – na „dlouhou“ povídací večeři to pro mě není, ale na běžný nebo business oběd úplně v pořádku. I babičku bych tam vzala, jen bych si pohlídala umístění a časové rozložení nenechala na obsluze.

Prvorepublikovou kavárnorestauraci Café Imperial jsem měl to štěstí navštívit několikrát v rámci pracovních obědů. Soustředení na jídlo tak většinou ustoupilo pracovním záležitostem, na druhou stranu jsem nebýval omezen stavem osobních financí. Restaurace patří do vyšší cenové kategorie, ale nabízí i obědová meníčka s polévkou za padesátikorunu a hlavním jídlem mezi stopadesáti až dvěstě korunami. Takže pokud chcete ochutnat produkci kuchyně, které velí pevná ruka televizí prohnaného kuchaře Zdeňka Pohlreicha, je polední oběd cenově dostupná varianta.

Prostředí restaurace působí impozantně, s patrným otiskem secese. Vždyť restaurace má téměř stoletou tradici. Café Imperial jsem navštívil vždy pouze okolo poledního času – nějak pocitově se mi obědy či popolední kávy s dezertem k tomuto prostoru hodí více, než intimní večeře s partnerkou. Jednak je to asi poměrně velkým prostorem a také skutečností, že většina stolečků je i na tomhle rozlehlém prostoru hodně blízko u sebe, takže při návštěvě tohoto hojně navštěvovaného podniku jste neustále obklopeni dalšími hosty. Při rezervaci míst tedy preferujte stolečky spíše u oken.

Ze tří polévek ve stálém menu jsem doposud ochutnal tu kuřecí s domácími nudlemi a francouzskou cibulačku. V prvním případě na stůl dostanete poctivý vývar, kterému dominuje celá vařená kuřecí palička, poctivé nudle a kousky kořenové zeleniny. Polévka byla servírována ve vysokém polévkovém šálku, takže jsem při oddělování masa od kosti trošku bojoval s nedostatkem místa. Možná by této polévce slušel klasický velký polévkový talíř. Naopak francouzská cibulačka a vařící polévkový šálek patří dohromady a spolu jim to funguje. K husté tmavé polévce s cibulí karamelizovanou do temně hnědé barvy se musíte probojovat přes dva krajíčky bagety posypané sýrem, který se při zapékání dokonale „vpije“ do bagety. A u téhle polévky si můžete být jisti, že jen tak nevychladne. Je vařící pořád.

Jako hlavní chod mě zaujal Chilský Sea Bass s pórkem, cuketou a glazé z limet a zázvoru. Plátek velmi jemného bílého masa jsem na radu obsluhy doplnil zapékanými brambory – v malé mističce servírované smetanové plátky brambor, seshora sežehnuty do hněda (takže horní plátek bramboru je příjemně křupavý). Jedná se ale prakticky jen o jeden menší brambor nakrájený na plátky spojené do malé věžičky, žádnou obrovitou přílohu nečekejte. Osolené akorát a zjemněné smetanou pro mě v této restauraci většinou znamenají volbu číslo jedna. Co se týče dezertu, tam už sem se navždy odevzdal čokoládovému fondantu s pistáciovou zmrzlinou a višněmi, přestože na něj většinou čekám dobu delší, než je mi milé. Po prvním ochutnání tohoto lehce pocukrovaného hnědého bochánku ale personálu odpouštím. Za kombinaci horké vytékající čokolády a studené pistáciové zmrzliny by vás asi váš zubař a zubní sklovina nepochválili, ale chuťové buňky mají rej. Tenhle dezert zkuste, i kdybyste šli pouze na kávu. Stojí za to.

Do Café Imperial vezměte rodiče či prarodiče na oběd, přítelkyni na kávu a na fondant, obchodního partnera na pracovní schůzku. Jídlo si užijete ve velmi pěkné atmosféře prvorepublikové kavárny s kuchyní, která staví na jednoduchosti a které dominují spíše prvky české kuchyně (i když si můžete dát i hamburgera či zmíněného sea basse). Za mě to kvůli vyšší cenové hladině na časté opakování není, ale jinak podnik můžu doporučit.

Udělejte s tím něco, šéfe! Pokud opravdu nemůžete oddělit kuřácké a nekuřácké prostory, tak prosím, ať je tato restaurace celá nekuřácká. Tolik na úvod.

O této restauraci jsme mnoho slyšela i mnoho četla, včera nastal okamžik mé první návštěvy. Přiznám se, očekávala jsem dokonalost. Dokonalé to nebylo, ale vinu bych rozdělila rovným dílem mezi restauraci a mé příliš vysoké očekávání. Naprosto zásadní výtku jsem ale předeslala již v úvodu. Restauraci jsem navštívila v sobotu večer se 2 kamarádkami. Rezervaci jsme dělaly několik dní předem. Jedna z mých kamarádek je v 8 měsíci těhotenství, jinými slovy, úplně evidentně těhotná, ale ani to obsluhu neodradilo od toho, aby nám přidělila stůl bezprostředně u kuřácké části. Původně jsem myslela, že je to část kuřácká a upozornila na to obsluhu, bylo mi vysvětleno, že část, ve které sedíme je nekuřácká, ale bohužel prostory nelze oddělit jinak, než právě boxem/lavicí, na které jsme seděly. Rozumějte, nejsem žádný militantní nekuřák, v hospodě u piva by mi trocha kouře nevadila, ale v restauraci této pověsti a cenové kategorie, bych uvítala například již upozornění při rezervaci, že nemají jiný stůl než tento a zdali nám to nebude vadit (jakkoli nevím, jestli to tak skutečně bylo). Automaticky bych pak očekávala, že na takové místo neposadí těhotnou. Jiné místo nám nabídnuto nebylo, já byla trochu zklamaná a trochu rozčílená a domů si odnesla poněkud rozporuplný zážitek. Prostory jsou to vážně krásné, ale co naplat, když vám celou dobu někdo kouří pod nos. Váhám mezi 2–3, prostě se přes ten kouř nedokážu přenést. Kdyby byla celá restaurace nekuřácká, byla by to jasná 4, protože dokonalosti taky trošku brání věšáky mezi boxy, které mají za následek, že na někoho holt zbude místo mezi kabáty.

Obsluhoval nás milý mladý muž, který na můj vkus trochu moc mluvil, a když nás vysloveně odrazoval od vína, které jsme si vybraly s tím, že jemu moc nechutná, neboť není dostatečně komplexní, myslela jsem si, že by bylo lepší, kdyby neříkal nic. Ano, mohl doporučit jiné víno, které se třeba více hodilo k vybraným jídlům, ale za nabídkou podniku, ve kterém pracuje, by si měl asi stát. Po celou dobu večeře, která se protáhla asi na 3 hodiny, byl také na stole prázdný košík od pečiva.

No nic, přejděme k tomu nejlepšímu. Jídlo, mě až na výjimku tatarského bifteku, nadchlo. U předkrmů jsem měla dilema, všichni mi doporučovali cibulačku, ale já poslední dobou hrozně ráda tatarák. Naštěstí mě zachránila kamarádka nabídkou, že se nějak podělíme, takže jsme objednaly tatarák i cibulačku. Cibulačka dostála své pověsti, byla výjimečně tmavá, hustá, s velkým množstvím sýra, kterým byla miska obsypána bohužel i zvenku, ale chuťově prostě paráda. Ohledně tatarského bifteku jsme se shodly, že byl v pořádku, ale vůbec ničím nevynikal, kromě příliš mastných topinek. Následovalo jehněčí kolínko na majoránce se smetanovým špenátem. Další přílohu jsem si neobjednala a i tak toho bylo víc než dost. Tohle jídlo mě opravdu dostalo, maso bylo úžasně šťavnaté a měkké, šlo krásně od kosti a v kombinaci s dokonalou omáčkou ve mně trošku přebilo pocit zklamání z přiděleného stolu. Mám hodné kamarádky, takže jsem jim směla ujíst trochu divočáka se šípkovou omáčkou a trošku svíčkové. Obojí fantastické, šípkovou jsem před tím nikdy nejedla, byla tak akorát nasládlá a ty malé nadýchané knedlíčky s trochou muškátového květu, co k ní byly, mi opravdu moc chutnaly a pokusím se je doma napodobit. Pokud jde o svíčkovou, děvčata namítala, že ta omáčka je příliš smetanová a málo zeleninová, ale moje babička jí dělala asi nějak takhle, takže já byla spokojená.

My holky, co spolu chodíme a hodně jíme, máme zpravidla i místo na moučník. Děvčata si dala obě stejný ořechový dort s kávovým krémem, který až na ty ořechy hodně připomínal laskonku a byl moc dobrý, zvlášť když se trochu ohřál na stole po vyndání z chladícího pultu. Já si dala kopeček citrónového sorbetu, k dokonalosti mu přebývalo příliš mnoho citrónové kůry, která byla na mě moc hořká.

Na závěr káva, ta tedy přišla překvapivě už hodně před dezertem, ale já ji nechávám schválně nakonec, aby mi nezkazila to povídání o jídle. Zkusily jsme „vše“, tedy espresso, cappuccino i latte. Závěr je jednoznačný, pěna výjimečně dobře našlehaná, espresso standardně špatně udělané s hrozně nepříjemnou spálenou dochutí. Nechápu to, takové práce s pěnou přišlo úplně vniveč.

Co dodat, že se sem určitě znovu vrátím, nejen kvůli cibulačce, ale abych ochutnala ta slavná telecí líčka. Zvlášť když večeře pro 3 s jednou lahví vína nás přišla na 2.200 Kč, což považuji za přijatelné. Jen při rezervaci si dám pozor, abych zdůraznila, že chci sedět v nekuřácké části, tedy tam, kde opravdu není cítit kouř.

Restauraci navštěvuji čas od času a mohu tak sledovat vývoj už od dob, kdy mistr Pohlreich ještě nebyl celebritou a tohle byl jeho jediný podnik.

Prostředí je úchvatný zrekonstruovaný secesní prostor s nádhernými pálenými kachlemi, velikými čalouněnými lavicemi a křesly. Rozhodně bych řekl, že působí noblesnějším dojmem než ceny, které najdete na jídelním lístku. Rezervaci je třeba zařídit aspoň 2 dny předem, s růstem šéfovy popularity narostla i poptávka.

Řekl bych, že s léty restaurace neupadá, ale naopak se zlepšuje. Dříve bylo možno pozorovat výkyvy – měl jsem tu jeden nepěkný telecí řízek, gumový a zjevně ohřívaný, s opadávající strouhankou. To bylo ještě v dobách, kdy mistr vycházel mezi hosty a nikdo nevěděl, o koho se jedná. Naštěstí lze pozorovat posun kupředu. Zažil jsem zde jednu z nejvstřícnějších obsluh v Praze, velice rychlou, sehranou a přitom nenápadnou. Byli milí asi přesně tak, jak byste si to představovali u někoho, kdo na vás zdvořilost jen nepředstírá v rámci profesionálního přístupu.

Gnocchi se šampaňskou omáčkou přesně vystihovaly mistrův přistup – za přijatelnou cenu máte dojem, že dostáváte něco navíc… jemná omáčka krásně pěnila, domácí noky byly jemné a delikátní a několi plátků lanýžů dotvářelo luxusní dojem. Filet z lososa byl naprosto šťavnatý, s lehkou krustičkou a doplněný čerstvou, správně udělanou křupavou zeleninou. Mistrovou specialitou je jehněčí kolínko na majoránce se smetanovým španátem. Kolínko bylo připravenou velice pomalu, maso vlastně už vůbec nedrželo na kosti, jíž bylo možno vyjmout téměř suchou. Sousta se krásně rozpadala, aniž by maso bylo jakkoli vysušené, příprava byla naprosto perfektní. To vše trůnilo na kopečku čerstvě spařeného listového špenátu, zjemněného smetanou. Přílohu je možno si objednat zvlášť a gratinované brambory i bramborová kaše splňovaly i vysoké nároky, u všeho vládne dojem čerstvosti a poctivosti. Výběr českých vín byl obstojný a začínal okolo přijatelných 300 korun, což vzhledem k lokalitě a stylu podniku nebylo vůbec špatné.

Celkově jsem nenalezl žádné výhrady, podnik mohu jen doporučit, neboť poměr cena výkon je zde špičkový.

Do Café Imperial jsme šli s kolegy z práce, protože jsme se chtěli odměnit za dobře odvedenou práci :o) Měli jsme rezervaci, takže usazení proběhlo hladce. Museli jsme se ale protlačit kolem hostů čekajících hned za vchodem těsně kolem vystavených dortů a dezertů a moc bych za to nedala, že si některý kolega neodnesl trochu krému či šlehačky na saku. Interiér je opravdu impozantní, ale stoly na můj vkus příliš nahuštěné – je docela problém vymanévrovat od stolu pryč např. na toaletu. To je ale zase povinnost, protože takové toalety se hned tak nevidí. Navíc se mi celou dobu po hlavě smýkal něčí pověšený kabát, takže mi trochu rozhodil pěšinku.

Mírnou stísněnost, kapku nepohodlí a rozvrkočenost své hlavy jsem ale restauraci odpustila hned po prvních několika lžících kulajdy. Lepší jsem nikdy nejedla. Horká, hustá, plná hub, nakyslá, koprem se nešetřilo, navíc se skvělým ztraceným vejcem, z kterého se po rozkrojení rozlije do polévky báječně krémový žloutek a dotvoří sametově jemnou strukturu polévky. Vynikající. Už kvůli tomuhle se musím vrátit. Lanýžové gnocchi se šampaňskou omáčkou se úplně rozplývaly na jazyku, jemně napěněná omáčka vonící lanýži byla lahodná, ne příliš výrazná, takže vynikla chuť výborně připravených noků.

Obsluha byla jednoznačně na výbornou, sice dosti neosobní, ale precizní, rychlá, schopná poradit. Číšník nám pomohl s výběrem vína, chtěli jsme jednu láhev pro tři osoby ke třem různým hlavním chodům a myslím, že vybral nejlépe, jak mohl.

Celkově jsem byla opravdu spokojená. Za polévku, hlavní chod, vodu a třetinový podíl na láhvi vína jsem zaplatila něco přes 500 korun, cenu odpovídající zážitku.

Dnes jsem měl pracovní snídani v Café Imperial v 9h. Předem jsem si rezervoval stůl přes web. Chválím jak jejich www prezentaci, tak i rezervační stránku. Jako vylepšení bych doporučil, aby v potvrzujícím emailu byl uveden i čas, na který jsem rezervaci dělal, ale to je detail. Na stránkách mají také možnost ohodnotit váš zážitek z restaurace.

Celý hotel Imperial je zážitek. Zavřou se za vámi dveře a přesunete se do prvorepublikové Prahy. Hotel byl postaven v roce 1914 a jeho design ve stylu art deco / art nouveau / art nevimco je unikátní a působivý.

Po příchodu jsem byl ihned uveden na místo. Restaurace byla téměř plná, přesto servis byl vynikající, vždy ihned po ruce, když jsem si chtěl objednat, když jsem chtěl zaplatit, když jsem chtěl další vodu …

Vybral jsem si ze snídaňového menu anglickou snídani. Chtěl jsem se řádně najíst, protože mi bylo jasné, že oběd ani nic dalšího už dnes nestihnu (což se i stalo). Byla to opravdu úctyhodná dávka křupavých toastů, fazolek, párků, vajíček a pečené slaniny. Vím, nic ve zdravém stylu, ale když ta slaninka tak krásně voní :) Vajíčka byla oranžová, přímo to lákalo proříznout žloutek a nechat ho vylít se na toast. Škoda, že vše bylo natěsnané na poměrně malém (vzhledem k množství) talíři. Dále jsem měl cappuccino. Mléčná pěna byla opravdu poctvivá, espresso pod ní celkem OK.

Charismatický Zdeněk Pohlreich zaujal nejen mě ale i mé dva syny (11 a 18). Takže když jsem se rozhodla vyzkoušet jeho Cafe Imperial, nepřicházelo do úvahy, že bych tam šla bez nich. Jako den naší návštěvy jsme zvolili všední den v době školních prázdnin.

Měli jsme rezervovaný stůl na 12.hodinu polední. Kavárna v té době nebyla plná, ale během našeho pobytu se zcela zaplnila. Část stolů však nebyla rezervována a tak bylo možné přijít sem rovnou z ulice. Potěšilo mě rozdělení na kuřáckou a nekuřáckou část. Obsluha byla průměrně rychlá, nijak výrazně se nesnažila, ale také neděla žádné problémy. Takový nijaký průměr.
Na úvod jsme ochutnali cibulačku. POlévka byla hustá, s křupavým toastíkem posypaným sýrem Gruyére. Podávána byla příliš horká, ale chuťově byla výborná.
Já jsem neodolala denní nabídce rostbífu s bramborem a tatarskou omáčkou. Maso bylo krásně růžové, dobře ochucené a rozplývalo se na jazyku, masová šťáva měla správně ostrou chuť hovězího masa. Tatarská omáčka byla namíchána přesně do mé chuti : lehká, nasládlá, bez výrazné chuti po majonéze, s kostičkami okurek a cibulkou. Tohle jídlo zbožňuji a už dlouho jsem si na něm takto nepochutnala.

Hoši si jako hlavní chod dali naprosto odlišná jídla : jeden svíčkovou na smetaně a druhý hamburger dvouručák. Svíčková však nikomu z nás do chuti nepadla, omáčka byla překvapivě hodně tmavá takřka v barvě hovězího guláše, ale hlavně příliš sladká. Naopak knedlíkům a masu se nedalo nic vytknout, klasika zvládnutá na jedničku. Ale nepozdávalo se nám asketické podávání jídla bez brusinek, ev. citrónu a šlehačky. Toto by se dalo vyřešit přiložením na malém talířku vedle a každý by se mohl rozhodnout dle svého. Hamburger byl zřejmě velmi jedlý, zmizel tak rychle, že jsem neměla možnost jej ohodnotit sama.

Na závěr jsme si jako dezert objednali zmrzlinovou bombu. Číšník vám přinese čokoládovou kouli na talíři a před vámi ji polije horkou smetanou. Čokoládový obal se rozteče a vám se na talíři objeví zmrzlinová náplň s červeným středem z jahodového sorbetu. Úžasná prezentace, úžasná kombinace chuti smetany, tekuté čokolády a vanilkové zmrzliny. Jediná závada je, že je koule podávána na plochém talíři a je problematické vzniklou směs smetany a čokolády nabírat a nepřipadat si při tom jako čáp.

Celkový dojem z jídlo byl na max. ohodnocení, „nevydařenou“ svíčkovou nepovažuji za nepovedenou, spíš za jinak ochucenou než bývá zvykem.

V Imperiale som bol iba pár krát, na víkendovom obede s priateľmi a potomstvom. Priateľka tam chodí častejšie, posedieť pri káve s kamarátkami.

Prostredie je pekné a čisté. Obsluha skvelá, všímavá a ústretová. Kamarát si napríklad po obede chcel objednať čokoládový dort, ale čašník ho upozornil že by mohol byť po tom jedle dosť ťažký a radšej doporučil niečo ľahšie (a lacnejšie).

Pre deti majú vyhradenú veľkú miestnosť v zadnej časti, kde je plno hračiek a DVD prehrávač. Detské stoličky a podobné propriety sú samozrejmosťou. Pre rodičov je to požehnanie.

Z jedál si vyberajte skôr polievky (vždy boli skvelé) a Pohlreichove známe špeciality (napr. líčka). Skúšal som napríklad hamburger „obouručák“, ale aj napriek tomu že bol zjavne z kvalitných a čerstvých surovín, chuťovo bol úplne nevýrazný.

Rozhodne si nenechajte ujsť sladkosti a pečivo od Kateřiny Fornůskové. Zúčastnil som sa jej kurzov pečenia a bolo to fascinujúce. Keby v Imperiale urobili predstavenie, v ktorom by sa jej diváci mohli pri práci pozerať na ruky, kúpil by som si lístky do prvej rady.

Pro první návštěvu Café Imperial jsem zvolil dnešní snídani.
Interiér je příjemný, i když některé detaily by to chtělo dořešit (např. věšáky na bundy, které jsou nízko, takže dlouhý kabát by se coural po zemi a při obsazení tlustými zimními bundami zasahují do prostoru pro sezení u stolků v uličce. Nebo noviny, které se válí po kavárně jen tak, radši bych je viděl v klasickém kavárenském držáku. A možná i umístění snídaňového bufetu pro hotelové hosty tak, že jím musí ostatní návštěvníci přímo procházet.)
Personál ochotný, ovšem mohl by se hosta hned po vstupu ujmout (zejména, když hned za dveřmi je ten snídaňový bufet pro hosty hotelu, kterým je vyhrazena polovina kavárny, trochu jsem váhal, než mi došlo o co jde a že druhá polovina je v běžném provozu.) A taky bych si při objednávce cappuccina a vajec představoval, že dostanu obojí najednou a ne vejce ve chvíli, kdy mám cappuccino dopité – tím si ovšem sami naběhli, protože jsem si tak přiobjednal ještě espresso.
U kvality se trochu zastavím, protože jsem váhal s napřaženou myší i nad stupněm 2, než jsem zvolil kompromisní trojku. Zrovna tak bych ale s klidným svědomím mohl dát čtyřku, nebýt té zmíněné přiobjednávky. Ale popořadě, jak to šlo na stůl: cappuccino s velmi dobře připravenou mléčnou pěnou lehce sráželo hodně dlouhé espresso pod ní, takže celkově sice nenadchlo, ale ani nezklamalo, slušný průměr. Vejce Benedict výborná, k těm nemám co dodat a sama o sobě by si zasloužila pětku.
Espresso průšvih – sice správný objem a náznak něčeho jako cremy, ale už jsem dostal i 150 ml bazén, který chutnal lépe. Navíc servírováno bez vody, kterou bych tady na alespoň částečné spláchnutí té hnusné dochuti opravdu ocenil (cítil jsem ji ještě asi hodinu a to jsem se jí zkusil zbavit vodou z kohoutku na záchodcích v blízkém nákupním centru. Přitom jsem sotva usrknul a zbytek nechal) Pokud jsem minulý týden kávu ve Vesmírně označil za chuťový průšvih, tady to bylo ještě horší a za téměř dvojnásobnou cenu. Mít v tu chvíli po ruce mísu koblih, měl by barista smůlu, protože házím poměrně přesně…

Chodím občas do Imperialu na pracovní obědy (mimochodem rezervace je nutná). Naposledy jsem tam byla v pátek a tahle návštěva zhruba vystihuje mou obvyklou zkušenost s touhle restaurací.

Café Imperial má výborné umístění a nádherný interiér, kvůli kterému sem posílám na zahraniční návštěvy na jídlo.

Kvalita jídla a obsluhy je dost vysoká, ale s občasnými výkyvy. Např. v pátek – seděla jsem zády do uličky a jeden z číšníků mi 3× vrazil do židle (nikdo jiný z personálu ani z hostů mi do židle nestrčil, místa bylo dost) a ani se neomluvil. Taky jsme dostali jiný dezert, než jsme si objednali a na další jsme čekali tak dlouho, že se náš pracovní oběd trval přes dvě hodiny.

Pokud si dáte hovězí líčka, králíka, nebo třeba lososa, je to celkem sázka na jistotu a opravdu si pochutnáte. Na druhou stranu občas se prostě něco nepovede (jeden salát jsem dostala naprosto neochucený, tak jsem ho zkusila příště znovu a tentokrát v něm bylo tolik chutí, které se tloukly, že salát už si v Imperialu fakt nedám).

Po delší době jsem se dnes dostala do Café Imperial. Chtěli jsme totiž vsadit na jistotu a to se v Imperialu povedlo. Restaurace byla zaplněná tak akorát, personál byl pozorný, příjemný a informovaný a jídlo bylo skoro bez chyby.

Doporučuju hlavně tatarský biftek, který mi ochucením z kuchyně parádně sednul (přesně tolik kečupu, okurek a všeho, jak to mám ráda), k tomu již počesnekované topinky. Na hlavní jídlo jsem zkusila lanýžové noky s šampaňskou omáčkou. Noky byly krásně mazlavé, omáčka lehká a i lanýže byly příjemně aromatické, i když s nedávnou zkušeností s černými lanýži v Chez Miro se to srovnat dá jen těžko. Jako dezert jsem vybrala zkaramelizovaná jablka v těstíčku s vanilkovým krémem – krém bych ocenila spíš teplý a jablíčka vůbec zkaramelizovaná nebyla, ale moje přání lehčího dezertu jídlo splnilo.

Imperial lze doporučit i na obědy díky cenám, jen se připravte, že tu zřejmě bude hodně narváno a hlučno. Personál to však obvykle zvládá bez problémů. Bez obav si to můžete dát i obchodní schůzku. A prý mají skvělé i snídaně – na ty se brzy chystám.

Chodím sem nejraději na oběd, na jídlo přes den… Nebo na vejce Benedikt na snídani, kde je mají jako jedno z mála míst v Praze. Myslím, že se už pomalu z nové podoby Imperialu Pohlreichovi podařilo vybudovat instituci, která drží svůj standard.

Osobně doporučuji sázet na českou klasiku a nepouštět se do úletů mimo. Mě osobně nikdy nezklamou – hovězí líčka, jehněčí lýtko, paštika z husích jater, svíčková a dále všechna česká jídla, která se v menu objevují v průběhu sezóny (zvěřina, salát z telecí hlavy, králík, husa etc.). Z dezertů se určitě seznamte s dokonalou kombinací čokolády a datlí v dortu Imperial. Naopak na ryby a na věci z americké kuchyně raději chodím jinam (třeba do Divinis) a tady člověk spíše platí za jméno podniku a lokalitu.

Mezi další chybky podniku počítám slabou úroveň kavárenské stránky provozu a ne vždy uspokojivě zpracovanou kávu Lavazza. V tomto je podnik jen jednou z dalších průměrných kaváren, kde se jede hlavně na kvantitu a samotná podstata kávy jako výběrového nápoje uniká. Ve srovnání s obdobným podnikem v Praze – Café Savoy, se taky Imperial více potýká s menšími výkyvy v kvalitě obsluhy i jídel a občas se prostě stane, že máte smůlu.