Já vím, o tomhle kouzelném místě už je tady spousta recenzí, jedna dokonce i ode mě. Ale letos jsem v Café Fara strávila hned tři odpočinkové návštěvy a ráda bych tedy upozornila na pár novinek.

Jednak tu byla díky sezóně spousta nového personálu.
Při letošních třech návštěvách mě pokaždé obsluhovala jiná slečna. Oceňuji, že si majitelé očividně dávají na výběru a výcviku personálu záležet, protože jsem se vždy setkala s úsměvem a nehranou ochotou. Když mi jedna ze slečen zapomněla přinést objednanou vodovodu, několikrát se omluvila a hned vše napravila. Mimochodem vodovody vám přinesou celý džbánek a rozhodně se nediví, že něco takového chcete.

Další novinkou je prodej zmrzliny, kterou dovážejí od paní Dobešové přímo – jak jinak – z Lednice. Je opravdu poctivá a za pozornost stojí především čokoládová ze 70% čokolády.

Rozšířila se nabídka slaných malých jídel, na lístku najdete například Farní rohlík (celozrnná bagetka se zapečenou slaninou a sýrem), dále byla možnost objednat si rizoto či tomatová polévka. Polévku jsem ochutnala, byla na můj vkus málo teplá a bazalkou by bylo fajn tolik nešetřit. Ale i tak to byl, spolu s rozpečenými celozrnými banketkami, velmi pozitivní zážitek.

Co se týče sladkého, nebyla jsem až tak uchvácena, jako dříve. Krém v čokoládové roládě byl velmi těžký, borůvkový dort chutnal borůvkami jen vzdáleně, tiramisu bylo krásně lehounké, ale nevýrazné.
Všechno to bylo vlastně dobré, ale tady si nasadili opravdu vysokou laťku, takže už možná trochu nespravedlivě očekávám dokonalost. Ta se opět projevila v kávě, kvůli které bych jela světa kraj. Měla jsem výborné silné macchiato a pak především capuccino. Bylo krásně jemné, vonělo, navrchu latte art… ale především na něm mléčná, hebká pěna, katolíci prominou, držela jak helvetská víra. Takže nejpozději za rok mě tu jako pravověrnou protestantku mají zase.

Moje dvě návštěvy v Café Fara mi daly nahlédnout na tenhle podnik jakoby dvojími brýlemi. Víkendová Fara vás přivítá hemžením návštěvníků – mladých, starých, čtyřnohých, pěších, motorizovaných, i těch na kolech. Zdá se, že pověsti o dobré kávě se šíří rychle, a lidé nejsou líní si za touhle dobrotou trochu popojet. Kavárnu najdete podle dlouhé řady aut před vchodem daleko snáz než podle malovaných plakátů Jiřího Slívy a u kávového pultíku bude hezky živo. Uvnitř se pak s chutí přidáte k čilému kavárenskému hovoru o všem možném.

Všední Fara je naproti tomu – až na jednu rodinu u vzdáleného stolu pod slunečníkem – úplně prázdná, tichá a poklidná. Ve všední den teprve vychutnáte vůni máty rostoucí hned u vchodu, intenzivní fialovou barvu kvetoucí levandule a květináče s pěkně rostlými oleandry. Uvnitř pak se zájmem objevíte, že okolní ticho přímo láká ke čtení, a vylovíte z místní knihovny některou z publikací o jídle, víně či cestování, samozřejmě s úžasnými obrázky. A začnete listovat, popíjet – a nespěchat…

Zatímco v sobotním odpoledni se v interiéru i v zahrádce servírky jen hemží, tu a tam na nějakou drobnost zapomenou a roztomile se pak omlouvají, ve všední podvečer našlapuje jediná přítomná obsluhující slečna tiše, aby hosty nerušila, a jen zdálky kontroluje, jestli se všichni návštěvníci spokojeně usmívají pod bílými vousky z našlehaného mléka.

Všednodenní cappuccino před vámi přistane se sametově hebkou mléčnou pěnou bez jediné chybičky, podpořenou shotem intenzivního, maličko nahořklého espressa (robusta included), víkendovému cappuccinu se může stát, že má z toho všeho spěchu a stresu v sametovém povrchu pár pleťových nedokonalostí ve formě drobných bublinek. A pokud sobotní svačince sluší hutný, téměř rakousko-uherský sachr, potřený ze všech stran vrstvou poctivé čokolády a servírovaný s kopcem nešizené šlehačky, v pracovní den člověk raději sáhne po lehýnkém malinovém dortíku, pouze s tenkými vrstvičkami tmavého korpusu, malinami v měkkém želé a s krémem tak nadýchnutým, že se na jazyku okamžitě rozplyne.

I jídelní lístek je tu tak trochu dvojaký – kromě obdivuhodných nápadů ve formě solených meruňkových jadérek, vinného střiku s bezovou šťávou či domácích klobásek nabízí také čokoládu “Matyášek” a kakao “Šimonek”. Možná tím majitelé chtějí jen podpořit dvojakost, která toto místo provází.

Zkrátka a dobře, ať už na Faru zamíříte kdykoli, ať už si najdete posezení pod širým nebem, nebo zamíříte pod střechu, ať vystačíte s kávou, nebo přidáte i něco na zub, líbit se vám tu bude vždycky. Tak i tak.

Café Fara jsem při výletu na jižní Moravu opravdu nemohl vynechat. Na návštěvu této kavárny jsem se totiž už dlouho těšil jako malá Kytička a jen čekal na příležitost. A jak to dopadlo? To se dočtete dále v této recenzi.

Začnu jako obvykle prostředím: to je velmi příjemné a ať už budete mít chuť sedět uvnitř u kachlových kamen, na dvorku pod stromem na zdobených kovových židlích, nebo se válet dole na zahradě na Fatboyích, neodejdete zklamáni (tedy samozřejmě pokud bude místo). Potom vezmete do ruky lístek s nabídkou a obsluha bude muset chvíli počkat, protože ať budete mít sebevětší hlad a žízeň, před výběrem budete prostě muset nejprve projít všechny vtipné obrázky Jiřího Slívy, které na něm jsou.

Obsluha je velmi milá a bylo jí dost na to, aby komplet zaplněnou kavárnu bez větších problémů stíhala a slečna, která obsluhovala náš stolek, měla i přehled o nabídce a dokázala dobře doporučit. Asi jediné mínus bylo, že mě mohla dopředu informovat o tom, že příprava zapékaných jídel bude déle trvat (všechno ostatní jsme dostali poměrně rychle a když jsme seděli u skoro prázdného stolku, neváhal se kolemjdoucí člen personálu zastavit a ujistit se, že máme vše, co potřebujeme, i když měl zrovna na rameni těžký balík krabic s mlékem). Ale nikam jsem nespěchali, takže to nakonec ani nevadilo.

A tím se dostávám ke kvalitě samotné. Prakticky všechno, co jsem ochutnal, bylo velmi dobré , ať už šlo o zapékaný rohlík, skvělý lehce neobvyklý pařížský dort, nebo mošt z bílých hroznů, který speciálně pro Faru vyrábějí v Rakousku (což v této oblasti beru jednoznačně jako lokální produkt), který mi navíc na přání bez problémů naředili vodovodou. Kávu mají bohužel jen vlastní směs s pro mě poměrně citelným obsahem robusty (nemám tuto odrůdu rád a jsem na ní poměrně citlivý) a připravují ji jen jako espresso (+ samozřejmě odvozené nápoje jako cappuccino atd.). Vzhledem k tomu, že toto vše je uvedeno už na lístku, dal jsem si raději cappuccino, než espresso. To dorazilo se skvěle našlehanou mléčnou pěnou ozdobené latté artem, i základ espressa pod ní byl myslím technicky zvládnutý, jen ta robusta, no. Možná vám bude připadat, že jsem v tomto ohledu příliš přísný, protože jinde bych nad takovýmto cappuccinem nejspíš zajásal. Tady mi ale všechno ostatní přišlo tak dobré a vzhledem k tomu, jaký je zde provoz (sbírka parkujících aut, motorek a kol kolem kavárny svědčila o tom, že hosté se sem sjíždějí zblízka i z dálky zcela cíleně), mi absence druhého (a případně třetího) mlýnku se stoprocentní arabikou, ať už ve formě espresso směsi, jednodruhového espressa, nebo jednodruhové kávy do vacpotu, french pressu nebo dripu přišla prostě jako věčná škoda. I tak vám ale návštěvu kavárny jednoznačně doporučím a kávu zde docela také.

České Budějovice, tam by chtěl žít každý. Kromě mě teda, já bych chtěla žít v Mikulově. Pálava je skvělá. Ten kraj má všechno. A kdyby vám něco přece jen chybělo, pijte víno tak, že to do druhého dne zapomenete. Café Fara přece musí být tam. Jinde by to nemělo cenu.

Klentnice je malá vesnička čtyři kilometry od Mikulova a zorientujete se tu rychle. Jako s každou farou stačí změrčit kostel a fara je hned vedle. A je to poctivá fara, starý barák, jaký byste čekali. Projdete k ní dvorkem se zahrádkou a vevnitř je vyzdobená v moderním minimalistickém stylu s důrazem na kovové odlesky… dělám si srandu, samozřejmě je plná starožitností, obrázků, těžkého dřevěného nábytku a spousty zbytečností, které to zútulňují způsobem, že tu lehce ztratíte kousek srdce, stejně jako majitelé.

Příprava kávy je na první pohled lehce nadprůměrná a dodavatelem surovin je Coffee Source. Nechala jsem se udyndat na specialní nápoj café fara, který byl nápaditě servírovaný a i když rozhodně nejsem ten typ, co v kávě ocení x dalších surovin, a většinou ji piji bez cukru i bez mléka, tahle specialitka je vytuněnější latté s kořeněným sirupem, který skutečně, narozdíl od toho zdobícího topingu, není na závadu. V jedné místnosti se jim schovává i výstavka kompletního sortimentu Doubleshot pro alternativní přípravy káv a hlavně krásný pákový kávovar z padesátýh let. Jestli se dají i oprášit a zprovoznit jsme ale v tom turistickém chaosu prvního opravdu pěkného jarního víkendu nezjišťovali. S čím bych se ale odbýt nenechala jsou místní zákusky. Chutnají andělsky, akorát Sachr je ďábelský. Tváří se všechny lehce a nevinně, ale my jsme je prokoukli a hned zjistili, že to nejsou ty našlehané amarouny, jak se na první pohled zdají, a nakonec s tím mackem za šedesát kaček budete mít i co dělat. Když teda jedné servírce kousek dortu upadl, napadlo mě jedenácté přikázání: nezahodíš kousek dortu, i kdyby ti na zem čtyřikrát upadl! Amen.

Nenabízejí tam toho vlastně tak moc, ale všechno je nadprůměrně kvalitní a lákávé: sýry a klobásky i ozpečená bagetka se slaninou. Francouzská klobáska s bylinkami byla neuvěřitelná a zajisté kvalitnější a chuťově čistější než cokoli z běžné masny. Všechny suroviny jsou tady nejvyšší kvality a pokud možno lokální či domácí (a zde je naprosto v pořádku, že i rakouské) a velkou spoustu z nich můžete zakoupit i na doma, abyste si místní chutě osvěžili. Není to levné, ale funguje to jako suvenýr. Marmelády, meruňkový kečup, meruňkový likér, dýňová semínka a ovocné šťávy (zajímavá je třeba meruňková:)) jistě poslouží jako skvělé dárečky z cest, aniž bych se z nich staly zbytečnosti, které budou zabírat místo.

Zní to až moc dobře na to, aby to bylo pravda. Jo, protože spolu s vámi se doplouží kupa cyklistů, na stůl čekáte dvacet minut a jste ochotni ho bránit svým tělem. Obsluha se pořád snaží být milá a nedělají zásadní chyby, trochu mi ale ten nedostatek kontaktu v takovémhle podniku s duší chyběl. Proto zvažte, kdy se tam vydáte.

V nové sezóně jsme opět navštívili Café Fara a po zkušenostech jsem se rozhodli napsat krátký aktualizovaný pohled.

Prostředí stále nemá chybu. Prostředí fary je milé, dnes byla dokonce otevřena další místnost. Provozovatel dokončuje ubytovací zařízení, vymýšlí nové věci. Třeba doplňkový prodej v takovém rozsahu jsem nikde v podobném podniku neviděl, vše přitom má hlavu a patu. Nádhera, pět bodů.

Také kvalita pokrmů je skvělá. Já jsem opět zůstal u instantní rozpustné čokolády Zotter. Vybral jsem nezvyklou příchuť zeleného čaje Matcha a sezamového nugátu – a nebylo to naposled, takhle nezvyklou chuť jsem ještě nepil. Žena si své Latte Macchiato také velmi pochvalovala – je vidět, že kávu na Faře umí. Dávám čtyři body – pětce se vyhýbám, protože jsem dnes nevyzkoušel víc.

Ale obsluha, to je přátelé děs a chaos. U rodinného podniku lze samozřejmě leccos přehlédnout, ale nemělo by se to dělat donekonečna. Konkrétně:

- Uvnitř jsme seděli třicet minut, než si nás vůbec někdo všiml. Kolem přitom obsluha stále chodila, seděli jsme v průchozí místnosti u vchodu. Dvakrát dokonce byl u stolu někdo pro nádobí (snad to byla obsluha – bohužel se nedá nijak poznat od hostů). Nakonec jsme se museli připomenout u pultu, slečna přišla po deseti minutách.

- Ještě před objednávkou se přiřítila další slečna, se slovy „Já si to na chvilku půjčím“ nám vzala jídelní lístek a už byla pryč.

- Kolem jsou slyšet neustálé omluvy: za čekání, za jiné problémy, za chybějící sortiment… Chvilku je to slušné, brzy ale začíná pocit jisté trapnosti.

- Zdá se, že všichni obsluhují všechny. Potom vznikají situace typu „Kdo si to objednal?" "Já nevím“. Uvnitř tuto konverzaci slyší všichni, a to úrovni podniku nepřidá.

- Při příchodu bylo v kavárně opravdu hodně lidí, takže se zmatky daly čekat. V závěru ale už byla Café Fara poloprázdná, nicméně nezdálo se, že by se situace s obsluhou zlepšila. Jenže nervozita personálu se přenáší i na hosty.

Kéž by si Café Fara najala profesionála. Třeba ne hned šéfa celé obsluhy, protože tím by se možná vytratila rodinná atmosféra. Stačil by jen konzultant – někdo, kdo ví, jak pracovat v restauračním provozu, jak efektivně obsluhovat hosty a nezbláznit se z toho. Kdo dokáže posoudit současný stav a navrhne funkční změny.

Café Fara ode mě za obsluhu zkrátka dostane dvojku. Uvidíme, jestli se něco při další návštěvě zlepší.

Začnu možná po staru: „Díky Bohu za Faru!“. Jelikož slova jako zázrak a zjevení mi vzali z virtuálního pera ostatní scukaři, musím si vymyslet nějaký jiný superlativ. Možná jen prozradím, že je to rozhodně jedna z mých nejmilejších kaváren, jestli ne vůbec ta nejmilejší, ale vlastně jsem ráda, že není v Praze, ztratila by totiž to kouzlo Pálavských vrchů a dost možná i milé obsluhy.

Přivedl mě sem v loňském červnu článek v MF Dnes. Chystala jsem se na Moravu s dalšími kavárenskými povaleči a hned jsem zorganizovala celodenní výlet přes Nové vinařství v Drnholci až do Klentnice na Faru. Nejdřív jsem začala šílet kvůli obrázku na „farním“ autě, pak kvůli vývěsnímu štítu a pak už bylo jasné, že grafické ztvárnění všeho možného v této kavárně má na svědomí Jiří Slíva. Byli jsme tam tři kamarádi a všichni máme Jiřího Slívu rádi a více a méně ho všichni sbíráme, takže jsme tam našim hlasitým nadšením způsobili maličko rozruch. Ne, nekárali nás za to, hned se s námi dali do řeči, vysvětlili nám všechno o vzniku kavárny a od té doby si nás pamatují, i když se tam z Prahy dostaneme jen párkrát za rok.

Dali jsme si, po chvilce obdivování interiéru a všeho kolem, místní kávu (směs arabik pražená pouze pro Faru doplněná indickou robustou), espresso a cappuccino a už bylo jasné, že se nás jen tak nezbaví. Oba nápoje byly technicky dokonale zvládnuté, espresso i mléko jak má být. Já mám trošku citlivý jazýček, takže bych se bez té výrazné hořké chuti robusty obešla, ale proti gustu… K tomu kousek, spíše kus, sachru, který tu mají čerstvý a nadýchaný s pravou šlehačkou k tomu. Můžete si dát i jiný dortík, k výběru slouží vitrína naproti baru.V oblibě hostů je také Café Fara, tedy káva typu latte s čokoládovým sirupem a čajovým extraktem, podávaná ve vysoké sklenici na nožce. Já na takové věci nejsem ale pokud máte rádi ochucené kávy, klidně do toho.

Dobrý výběr slibuje i místní vinný lístek sestavený především z vín od vinařů z blízkého okolí. Kdo víno nerad, ať si dá točenou Plzeň, kdo nemá rád ani Plzeň, ať si dá čaj, kdo nemá rád čaj, ať si nedává nic :-).

Zatím si asi říkáte, co že je na tom tak extra. Skoro všechno. Nádherné místo na Pálavě, kterou se můžete kochat z prostorné zahrádky. Citlivě zařízený interiér, kterému dominují krásná funkční kachlová kamna. Ano, i záchody tu mají překrásné, možná jediné, které jsem si kdy vyfotila. Ale nic z toho by nebylo nebýt těch, kteří kavárnu provozují. Snad se nemýlím, když je označím za rodinu. Je prostě vidět, že mají kavárnu a její hosty rádi a udělají vše proto, aby se tu návštěvníci cítili dobře. Třeba tím, že nám na Velikonoce postavili na zahrádku blízko stolu separé stojan na kola, abychom na ně viděli a nemuseli je zamykat před kavárnou nebo, že nám poradili kam v okolí na oběd, když jsme chtěli více než místní zapékanou bagetu, i když je vážně dobrá. Je to tu prostě takové příjemně domácí, jak si to my Pražáci na Moravě představujeme.

Za všechno shora uvedené si u mě Fara zaslouží absolutní hodnocení, mám totiž jen jedinou výtku, která je ale snadno napravitelná. Moc se mi nelíbí zdejší lístek, nikoli co do nabídky, ale co do grafiky a konečné podoby. Prostě bych si tu představovala něco propracovanějšího a hezčího, ale o to vlastně ani tak nejde. Mám to tu prostě ráda a basta.

Hned po první recenzi na Scuku jsem si do pálavských vrchů zapíchl imaginární špendlík – sem se musím zastavit. A jakmile se u Café Fara ukázalo Mňam, nejbližší v mém okolí, už jsem nemohl odolat.

I když je Café fara uprostřed odlehlé vesnice, nečekejte pastoušku s liškami a vlky. Už si udělala své jméno. Přijeli jsme o půl šesté odpoledne, silnice na několik desítek metrů byla zabraná auty a uvnitř úplně plno. Čekali jsme přes deset minut, než se uvolnilo místo.

Čekání je ale zábavné. Kavárna má interiér vyšlechtěný do naprostých detailů, dostaly mě třeba svazečky levandulí na toaletě. Nebo možnost koupit si cyklistický dres s kresbou grafika Slívy – toho miluji už od osmdesátých let, kdy pravidelně kreslil do Technického měsíčníku. Pro Café fara připravil i pohlednice, plechové tabulky a další předměty – a nakonec i logo. Nádhera.

Objednal jsem si horkou čokoládu, a ještě netušil, co mě čeká. Z kastlíku jsem si mohl vybrat z deseti druhů čokolády Zotter, dostal jsem teplé mléko v praktické dvouvrstvé sklenici a k tomu míchátko. Návod: čokoládku hodit do mléka, dvě minuty počkat na rozpuštění a rozmíchat. Jistě, někdo by mohl ohrnout nos nad polotovarem, od Zotteru bylo nakonec i nádobí. Mně se to ale líbilo.

Jen pozor na čokoládu s chilli, kterou jsem si dal. Obvykle jen trošku poškrábe v krku, ale tady jsem měl co dělat, abych ji do sebe bez zarudnutí dostal.

Zážitek jsme měli i z bylinného farního čaje Pálava. Dorazil v průhledném hrnečku se zvláštní louhovací nadstavbou (tu musíme někde sehnat). Nebyla to navíc obvyklá drť neidentifikovaného složení, ale skutečné kousky bylinek, které se daly rozeznat.

Na zakousnutí jsme vybrali obrovský Sacher. Na vídeňský originál neměl, ale srovnávám-li ho s jinými napodobeninami, patřil k těm lepším.

Obsluha se nevyhnula drobným prohřeškům, museli jsme se trochu připomenout, ale dojem z Café Fara to vůbec nepokazilo. Naopak: trochu jsem si vymýšlel a chtěl ke své čokoládě šlehačku. Žádný problém. Akorát sklenice byla úzká, tak jsem to poté odvolal. Následně nás napadlo, že by se šlehačka hodila k Sacheru. Samozřejmě, tady ji máte. A byla to pravá šlehačka se sifonové bomby, žádná rostlinná náhražka.

Dalším návštěvám v této kavárně neodolám. Jakmile se objevím na Pálavě, Klentnice bude jeden z pravidelných cílů. Café Fara si své Mňam zaslouží.

Když jsem byla na jaře u známých na Jižní Moravě jen s nejmladším (pětiletým) dítětem, zjistila jsem, že přímo v daném městečku nebylo kromě umělohmotného mléčného baru zhola nic. A vydržet týden bez kavárny? Tak to teda ne! Poradila jsem se proto s Googlem a vydala se autem do Café Fara v Klentnici. Venku bylo pršavo… a vevnitř jsem si připadala jak v sedmém nebi. Opravdu mě těší, když uprostřed pusté krajiny objevím podnik, kde je na první pohled znát, že ho vlastní někdo, kdo má rád svou práci. Ocenila jsem ochotný servis, originální obrovský Sachr pro dva, který měl polevu i po stranách (nebyl problém rozdělit na dva talířky a servírovali k němu opravdovou šlehačku), dotažený interiér včetně znějících francouzských šansonů…

Líbilo se mi tam natolik, že jsem se za pár dní vrátila ještě jednou, abych zakoupila místní originální pohledy pro své přítelkyně a rozeslala jim zprávu o svém objevu. Ačkoliv jsem si nevšimla, že by na jídelním lístku bylo něco slaného, na můj dotaz, zda by přece jen něco neměli, mi obsluha hned nabídla zapečenou bagetu se šunkou a sýrem (pro syna jsem objednala jen se sýrem). To jsem netušila, že bude předem opečená a pokapaná olivovým olejem, okořeněná a doplněná rajčaty a bylinkami – dokonalost sama. Obsluha projevila velké překvapení a zároveň nadšení, když se syn zakousl do bagety a s požitkem znalecky prohlásil „hmmm, to je gouda“ – aneb žádný ztvrdlý eidam.

Café Fara je dle mých dvou návštěv očividně místem, které si oblíbili nejen projíždějící cyklisté či automobilisté, ale i místní. Snad jediné, co mi tam chybělo, byla nějaká drobnost pro děti – nemyslím tím odporný umělohmotný „hrací koutek“, ale pár obrázkových knížek a třeba Člověče nezlob se či pexeso k zapůjčení.

A vlastně mě štve ještě jedna věc – že je to od nás z Prahy k mé lásce na první pohled tak daleko!

Zcela netradiční a překvapivou kavárnu Cafe Fara najdete v malebné pálavské vísce Klentnice hned vedle kostela. Zkraje upozorním, že před návštěvou bych doporučil výlet na nedalekou Stolovou horu, kterou osobně považuji za nejzajímavější a nejkrásnější místo Pálavy. Při běžné dohlednosti uvidíte velkou část jižní Moravy, pokud budete mít štěstí, tak obří pole větrníků před Vídní a v nejlepším případě i předhůří Alp. Jděte tam dřív, než usednete do Fary, potom se vám už nebude chtít odejít.
Cafe Fara je rodinný koncept podniku domyšlený do všech detailů. Je dílem skvělého architekta Marka Štěpána a v současné době se ještě pracuje na jeho rozšíření. Spolu s majiteli se povedlo vytvořit prostředí, které je velmi vkusné, v moderní koncepci navazuje na klasickou vesnickou architekturu a přitom není zahlceno „chalupářskými“ artefakty.
Samotná kavárna je poměrně malá, nicméně velkoryse koncipovaná zahrádka vše vynahradí (většina návštěvníků je na Pálavě stejně v létě a na podzim). Starý nábytek, lavice, pohovky, vše je tak, jak má být. Zvláštní pozornost věnujte i záchodu ( a myslím to upřímně).
V první řadě bych doporučil kávu. Jde o směs arabik ve středním až tmavém stupni pražení, doplněnou o malé procento robusty. Espresso je zde ve správném objemu, chuťově bez výrazné acidity, následují chutě oříšků,tmavého lesního ovoce. Jako dodavatele kávy zde zvolili malou pražskou pražírnu, což zaručuje stálý přísun čerstvé kávy, která nemusí do šálku putovat až z jihu Evropy. V nabídce je též většina kávových nápojů založených na italském espressu. U cappuccina se zde nemusíte bát přepálené pěny, latte art taky vyseknou na dobré úrovni. V nabídce je i český turek, bohužel ale schází jednoduchá příprava kávy ve french press, což je u takto koncipovaného podniku škoda.
Z vinného lístku si můžete vybírat bez obav, jde o uznávaná vinařství v regionu. Ostatně celá kavárna je postavena na místních velmi kvalitních produktech, což je v dnešním globalizovaném světě víc než chvályhodné.
Nabídka jídel je sice skromná, ale stojí za to. Doporučuji řecký jogurt s medem a ořechy, obří poháry s čerstvým ovocem, zapečené bagety jsou jedny z nejlepších, co jsem kdy jedl. V jídelním lístku najdete též položku „zákusky dle denní nabídky“ , nenechte ji bez povšimnutí. Jde o čerstvě pečené koláče, štrúdly, buchty atd. Výběr podle ročního období a aktuálních plodin.
Obsluha je veskrze příjemná a vstřícná, je vidět, že jde o rodinný podnik, kde si váží každého zákazníka. V letních měsících, zvláště o víkendech bývá kavárna opravdu plná a sem tam narazíte na brigádníka, který ač se snaží, to pravé ořechové to není. Někdy se stane, že čekáte na jídlo déle, než by bylo milé, nicméně to je ale důsledek stále větší popularity podniku a hlavně značných sezónních výkyvů v návštěvnosti regionu.
Díky mým volnočasovým aktivitám navštěvuji Pálavu a Klentnici poměrně často, znám Cafe Fara téměř od otevření a je to jeden z mála podniků, za který opravdu dám ruku do ohně. Snoubí se zde vzácný cit pro prostředí, suroviny i kvalitu personálu. Cafe Fara zraje jako víno.

Vymyslela jsem to geniálně (jak jinak, že) – ráno vstanem a z Mikulova pěkně pošupajdíme na Stolovou horu a Sirotčí hrad a kolem poledního slezem rovnou do Klentnice na něco dobrého. Jenže počasí mi geniální nápad jaksi pokazilo. Lilo jak z konve a přes veškerou výmluvnost sobě vlastní jsem manžela nedokázala přesvědčit k nadšenému, počasí nedbajícímu jásání nad flórou a faunou tabulové hory. Prostě na ni odmítl vylézt. Místo toho jsem byla zatažena do busu jedoucího rovnou do Klentice – za jídlem! Problém byl ale v tom, že jsme se tak v Klentnici ocitli ještě před desátou, kdy Café Fara otvírá.
Přesto jsme to tam šli okouknout, co kdyby – a ono bylo otevřeno a nějaký mladý muž, zřejmě ke kavárně přináležející, se nás hned u vrátek ptal, jestli chceme dovnitř. To by ale i poslední naděje na výlet skončily v troskách a já přece nemůžu být na Pálavě, aniž bych nohou dupla na vápencové bradlo. Odvlekla jsem tedy protestujícího manžela aspoň na hrad. Z hradu jsme pak pelášili jak zajíci při podzimní leči, sice bez broků za zadkem, zato s vidinou zdejších bájných dobrot a se strachem, že Café Fara někam zmizí.
Café Fara se mezitím naštěstí neodstěhovalo ani nerozplynulo jak fata morgana. Přivítalo nás upraveným vchodem, dekorací z dýní a listopadek a hlavně teplem a útulností uvnitř. Stylově čistý, do posledního detailu dotažený interiér, kombinace starého nábytku s novým, dodržujícím dobovost, ale chválabohu postrádajícím veškerou kýčovitost umělé patiny a hry na stáří. A zároveň vzdušnost, bílé klenby… takhle podobně vypadala i farní kuchyně na vsi, kde jsem jako dítě na prázdninách dostala občas kus meruňkového koláče přímo od starého pana faráře.
Bylo tu už dosti plno, přesto se u nás okamžitě objevila servírka s lístkem v ruce a usměvavým přivítáním na rtech. Zmáčení a namrzlí (ano, já vím, že pršelo a na hrad to klouzalo a…) jsme začali horkými nápoji – já babičkovsky znějícím kakaem se šlehačkou (asi 25 Kč), manžel speciálním Café Fara. Horké kakao s čepicí poctivé slehačky a čokoládovým bonbónkem vedle na tácku vysušilo snad i déšť za okny. K tomu jsme chtěli zapečené bagety (asi 60 Kč). Obsluha se nám přišla omluvit, že to déle potrvá (manžel zaslechl snad něco v tom smyslu, že jim nějaká surovina chybí a že ji zaběhnou koupit). Ono „delší čekání“ bylo ale i tak hluboko pod českým hospodským průměrem. Bagety byly semínkové, obložené šunkou, sýrem holandského typu, čerstvými rajčaty a tenkými plátky pancetty. A zapečené a horké a posypané hrubě mletým pepřem. A prostě báječné.
Vůbec se nám odtud nechtělo. Takže jsme přidali pokračování – já heřmánkový čaj, manžel espresso. Ochutnala jsem od něho – mělo správný objem, vonělo po oříškách a chutnalo jemně a sametově, dalo se pít bez mléka i cukru (možná komické, ale pro mě zásadní měřítko poživatelnosti kávy v Čechách). A k tomu sladkou tečku. No, spíš sladký velepuntík, dortů ukrajují vskutku štědré porce. Malinový a borůvkový, lišící se použitým ovocem v horním krému a v želé navrchu, jinak stejné jak tenkými kyprými pláty čokoládového piškotu, tak spodním krémem, hebkým, hladkým, zřejmě smetanovosýrovým.
A pořád by se odtud nechtělo. Tuhle kavárnu bychom si chtěli přesadit někam vedle domu, abychom tam mohli utíkat jak malé děti do pohádek. I když bez kopců a vinic a dřínů a křiku ptáků z Novomlýnek a.. by možná ztratila ten pel neskutečnosti a kouzlo by zmizelo. Z kočáru by byla zase dýně a ze střevíčků lístky jetelíčku.

Na Café Fara jsem dostala tip od kamarádů z Brna. Vyrazili jsme tam v rámci výletu Sirotčí hrádek-Mikulov. Do kavárny jsme dorazili trošku zablácení a opršelí, ale nikomu to nevadilo. Café Fara je totiž taková turistiká oáza pro doplnění tělesné i duševní energie.

Café Fara je těžké popsat. Je nutné ho zažít a prožít. Vše je dotaženo do detailu.
A to od otevření dveří do kavárny – vstupujete totiž do jiného světa, dýchnou tu na vás staré časy a vaši pozornost si přitáhnou drobnůstky (třeba okvětní plátky růží na toaletách)… Protože jsme ve vinařské oblasti mají tu jako dekorace a zároveň jako doplňkový sortiment různé drobnosti s vinnou tématikou, např. vtipnou edici pana kreslíře Slívy (Slíva ve víně) a to včetně cyklodresů! Pro ty, co by chtěli posedět déle, je tu knihovna s tituly jako Zahradníkův rok, Réva vinná a doporučuji zapátrat po vázané edici Magazínu pro hospodyňky z roku 1927 (byl schovaný v noze oválného stolu) – tím bude iluze návratu o 100 let zpět dovedena k dokonalosti!!

Když se dostatečně pokocháte očima, je čas potěšit chuťové pohárky. Kávu si tu sami připravují a je jemná, smetanově hladká, ve vůni lehce ovocná s pěknou cremou. Kamarádka si dala specialitu Café Fara a dostalo se jí menšího uměleckého díla ve vysoké sklenici na stopce a s magickým obrazcem namalovaným v mléčné pěně. Otestovali jsme i fair-trade horkou čokoládu od firmy Zotter a to s příchutí chilli – POZOR, JE PŘÍMO PEKELNĚ PÁLIVÁ, takže slabším povahám doporučuji třeba tu s kokosem nebo banánem (moc dobré, otestováno doma, všechny čokolády se dají koupit i s sebou). Pro čajomilce zase nabízejí čaje od Harney and Sons. Za zkoušku stojí i hutné bio ovocné šťávy od firmy Schäffer.
Z dortů jsme zkusili lesně směsový dort s čokoládovým korpusem a jemným smetanovým krémem a tvarohový Míša řez, oba dorty byly poctivé, obzvlášť ten ovocný.

Jediné, co ještě trochu pokulhává, je aktivita a komunikační schopnosti personálu. Obsluhující slečna byla sice milá a trpělivě čekala až si vybereme z vlastně nepřeberného množství možností chutí, ale sama nabídku včetně specialit nijak nepropagovala. Jako pozitivum hodnotím fakt, že nás nechala jako malé děti šmejdit po celé kavárně (naštěstí jsme tam byli skoro sami) a na dotaz nebyl ani problém si kavárnu vyfotit.

Vydal jsem se vstříc doporučované bizarnosti, tedy kavárně uprostřed lánů vína, kde se vzala je mi záhadou, ale my obyvatelé měst větších (což jsou skoro všechna v ČR) se s tím musíme nějak vypořádat. Proč?
Protože přejdete Pálavské vrchy, procházíte se mezi vinicemi, dýcháte nádherný vzduch a pak v malé vísce se zjeví prostě úžasná kavárna, kterou jim můžeme z široka daleka závidět. Do budoucna kandidát na Mňam. Nekecám ;)

Ale k věci. Prostředí je pitoreskně malebné, židle kované, hezky se na nich sedí, ze zahrádky koukáte na pole, louky, lesa lán, vinice a tak. Ti kteří do dálky tolik nevidí potěší pohled na bylinkovou zahrádku s popiskami květeny, či do korun ořešáků. Interiér útulný, příjemný, toaleta nádherná, ve starším stylu, čistá a přesně zapadá do konceptu celého podniku.

Obsluha vstřícná, milá, občas trochu rozpačitá a možná byla překvapené, že jim tam sedíme tak dlouho, občas se nás někdo z majitelů zeptal, jak se máme a jestli už o nás někdo ví, seděli jsme až na konci zahrádky. Věděli a měli jsme se báječně. Slečna byla na brigádě, jak z ní nakonec vylezlo a šlo to poznat, kdyby tak rychle neodbíhala od stolu a jen trošičku kteroukoliv položku lístku připomněla, tak by prodala jistě více. Nám už tedy asi ne, neb jsme měli všechno a z výletu zbylo už jen kutálení se dolů na autobus.

A čím nás tedy oslnili? Nejdřív jsme měli kafe, směs si nechávají míchat, jejich popis je přímo v lístku, velikost jak se patří, barva taktéž, chuť ohodnocená – „to se dá pít snad i bez mléka /+blažený výraz/“ (autor výroku pije kávu často a všude). Kakao s domácí šlehačkou, k dispozici domácí bio šťávy – opravdu husté, víno rozlévané a vynikající (za neuvěřitelných 20/2dcl – jsme přeci na Pálavě), bez ocasu, bez pachutě, s plnou vůní a ve správné sklenici.
Místní borůvkový dort byl skvělý – lehký, nadýchaný korpus, svěží borůvky, hoblinky čokolády, lehoučký krém obarven a ovoněn taktéž borůvkami.
A taky jsme měli obyčejnou zapečenou bagetu, byla se slaninou a sýrem a šunkou a byla na ní čerstvá pažitka a chutnala neobyčejně báječně.
Takže sečteno podtrženo, jeďte tam, budete se mít skvěle a jen tak to nezažijete, až dobudují jakousi přístavbu a maličko poklidí kamrlík, kde se jim ve vitríně točí dorty, dostanou 5 za prostředí, zatím ještě ne. Malé výtky k servisu viz nahoře, tedy 4. Ke kvalitě, to bych se musel sakra snažit, a po těch pěších kilometrech a těch 2 hodinách, co jsme tam obluzeně v pomalém rozhovoru seděli by to stejně nemělo opodstatnění. Málokterý podnik s vámi tohle dokáže. Možná i málokterá společnost ;)