Prostředí Café Colore je příjemně barevné a oceňuji také dobrou vzduchotechniku – při druhé návštěvě jsem seděl hned u průchodu do poměrně zaplněné kuřácké části a přitom jsem kouř necítil, dokonce ani při průchodu na toaletu to nebylo nijak hrozné.

Obsluha se snaží, ale místy by potřebovala zapracovat na profesionalitě, docela dost její úroveň pozvedává pan majitel nebo provozní, který vítá a usazuje hosty a když se později ptá na spokojenost, je znát, že se ptá s opravdovým zájmem.

Co se týče kvality, měl jsem tu výborný hutný a skutečně čokoládový dort, ale štrůdl mi zdaleka tolik neseděl, náplň mi připadala dost nevýrazná a poměrně tuhé těsto jí moc nepomohlo a velké množství poměrně suchých rozinek také ne (ty rozinky by to určitě chtělo předem namočit a jablka použít kyselejší.) Výborný byl vepřový řízek, ale šťouchané brambory k němu byly na můj vkus trochu přesolené a chyběla mi v nich opečená cibulka.

No a nakonec káva – podávají tu bohužel kávu Julius Meinl. Sice je to Jubilee, tedy lepší směs této značky (100% arabika) a technicky ji zdá se docela umějí připravit (teda kdyby mi nezkoušeli namluvit, že jejich mlýnek každou dávku kávy zvlášť praží, bylo by to lepší). Ale stále je to bohužel přepražený Meinl.

Café Colore mi přišlo pod ruku právě v obědovou dobu, a tak jsem vzala zavděk polední nabídkou a vstoupila. V kavárně to kolem poledního vypadalo jak ve včelím úle, plno skoro už všech stolků, hosté přicházeli a odcházeli – a tak mi číšník řekl, že “se mám usadit někam vzadu do salónku, jestli bude kam.” Poučení pro příště: do salónku už se odstrčit nenechám, oko personálu tam zamíří jen opravdu zřídka a často pak stejně klidně zamíří zase zpět, aniž by se do těch končin někdo vypravil. Když jsem konečně upřeným pohledem přilákala servírku, rovnou jsem jí prozradila, že si dám polední nabídku a mátovo-zázvorový čaj. Jídelní lístek s sebou totiž slečna neměla (asi se vypravila jen na průzkum terénu) a vize, že by pro něj svým ležérním krokem kamsi šla, se s mým hladem neslučovala. Vzdychla jsem si tedy, usadila se pohodlněji, vyčkávala, jak se představí kuchyně, když obsluha zatím moc neválí, a přemýšlela, jestli se personál snaží víc, když je tu odpoledne či večer volněji. A ukázalo se, že ani nemusí být odpoledne – stačí být Ladislav Špaček!

Ten si totiž vzápětí sedl k sousednímu stolku, zády ke mně, a pak přišla komunikace s hostem – to jste měli vidět!: Vyhovuje vám stůl, pane Špačku? Pokud ne, máme další volný támhle. K jídlu rozhodně doporučuji dnešní denní menu, zejména polévka je výborná. Ne, ne, kdepak, ověřoval jsem to v kuchyni, v žádném z chodů není česnek (je Špaček upír??). A k tomu třeba čaj z čerstvé máty a zázvoru, co říkáte? Báječně se k němu hodí med a citrón.

Nevím, jak dopadl čaj páně Špačka, ale ten můj byl donesen těsně po zalití čerstvé máty a zázvoru horkou vodou, což jsem zjistila až experimentálně, a žádných instrukcí ohledně doby louhování jsem se nedočkala. U konvičky ležely dva cukry – o medu či citrónu jsem si mohla nechat leda zdát.

Přinesený talíř s obědem dopadl o dost líp, hezky vypadal  – bylo znát, že si s aranžování jídla dali práci – a hlavně chutnal. Kuřecí prsíčka byla nakrájená na plátky, aby s nimi host v omáčce nezápasil, a zeleninové ragú, které kuře doplňovalo, zajímavě kombinovalo sladkost mrkve, smetany a nahořklý tón řapíkatého celeru v jedinou intenzivní chuť. Bazalkové těstoviny byly bohužel málo slané a jen o málo víc bazalkové. Nápadem i provedením ale jídlo s přehledem naplňovalo standard dobré restaurace.

Prosadit se s placením opět vyžadovalo trochu času a snahy. Dvě slečny u sousedního stolu se v tomto ohledu vyjádřily oblékáním a odcházením, mně se nakonec podařilo číšníka opět přilákat hypnotickým zíráním. Co se obsluhy týče, ještě mají v Café Colore rozhodně co dohánět. Možná by pan Špaček mohl účty za obědy splácet ve formě lekcí komunikace s hostem.

Kdybych tedy měla shrnout celkový dojem, s jakým jsem z Café Colore odcházela, bylo by to: “Nevidíme vás tu moc rádi, ale když už tady jste, předvedeme vám, že náš kuchař celkem umí vařit.” Na příjemné posedávání to tu jednoznačně není, ale na občasnou sváču – proč ne?

Ani jedna z kolemvánočních návštěv mě nevrhla do přílišného extrémního nadšení a jsem na tom stejně jako Myval a kacka_zvykacka – nad prvotními nadšenými recenzemi kroutím hlavou a říkám si, jestli se mnou něco není špatně, ale asi neni…

Kavárna ve dvou sekcích působí prostorným dojmem, nekuřácká část má i oddělitelný salonek, ve kterém jsem byla při druhé návštěvě a bylo tam klidněji. Po zaplnění kavárny asi tak ze dvou třetin si člověk musí ale předem vyhlížet cestičku, kterou se proplete mezi nepravidelně rozmístěnými stolky a např. při cestě na záchod přes kuřáckou části je to trochu challange, hlavně když u stolků sedí dámy spíše rubensovských rozměrů.

Při první návštěvě jsme sice byli mile uvedeni s dotazem na kuřáckou či nekuřáckou část, ale přestože jsme seděli hned u prvního stolku blízko vchodu, tak byl občas problém zaujmout pozornost obsluhy, která se sice srocovala u baru, ale pak tam pokecávala mezi s sebou.

Nakonec jsme se dočkali, já si objednala z Pasta-areny pappardelle s lososem a smetanovou omáčkou (179 Kč) a 2 dcl rosé LaGusta z Portugalska. Tata si dal jen na chuť skořicový twist s vailkovým přelivem (79 Kč), dorty se mu zdály moc velké.
Těstoviny byly převážně al dente, ale v místech, kde se dvě široké nudle při vaření slepily, byly nepříjemně zatvrdlé a nedovařené. Losos byl v pořádku, jemně orestovaný. Omáčka mi nesedla, byla nepříjemně nakyslá a nebylo to citrónem. Navíc bych ocenila ještě nějaké koření, které by stmelilo všechny složky dohromady. Takhle to působilo jako oddělené komponenty a i tak jsme to snědla – lososa a uvařené těstoviny ano, zbytek ne.
Tatův skořicový šnek byl pěkně kynutě naducaný a vanilkový krém byl jemný a jen lehce nasládlý – hezká kombinace.

Při druhé návštěvu už tu bylo dost plno, obsluha fungovala ve třech a vlastně moc nefungovala… Nás se ujal číšník s lehce přidrzlým obličejem a začal s námi „laškovat“ ve stylu „a copak si dáme, a co třeba dortíček?“. Vymámit z něj normální jídelní lístek trvalo několik minut další konverzace a ještě ho musel „ukrást“ od vedlejšího stolu. Vybraly jsme si jenom dvakrát horkou čokoládu (54 Kč) a kaštanový krém (59 Kč) a já se skoro bála učinit tak malou objednávku.

Čokoláda byla hutná, poctivá, jen ten kopec studené šlehačky navrchu byl na mě až moc.
Kaštanový krém byl pro mě novinka a byl zajímavý – smetanou zahuštěný, lehce sladkokyselý a voňavý (coq_au_vin má zjištěný badyán, mě to ale spíš připadalo jako anýz). Navíc oproti její recenzi jsme nedostaly žádné pečivové trojúhelníčky s kořením, ale jen pár plátků lehce oschlé bagetky…škoda…

Nám se sice větší errory vyhnuly, ale zaznamenala jsem dvě nepřehlédnutelné scénky u vedlejšího stolu a to záměnu svařáku za grog (ok, to by šlo – oboje zahřeje, navíc bez jakýchkoliv diskuzí proběhla výměna). U stejného stolu však stejná servírka nezvládla ani objednávku jídla a donesla zcela jiný salát (i tady naštěstí náprava byla promptní a s omluvou). Takže i když se personál snaží, není to na víc, než na 3 body.

Ve finále jsem tedy na rozpacích. Tomuhle podniku hraje všechno do karet – koncept, idea, lokalita. Doufejme, že jsou to jen počáteční batolecí nemotorné krůčky a že se to tu rozběhne a místo průměrného OK zas bude důvod pro nadšené recenze…

Café Colore je pro mě trochu hardcore (čtěte foneticky, ať se vám to rýmuje). Zas jeden z podniků, na který jsem četla spoustu oslavných recenzí a nevěřícně kroutila hlavou. Chodila jsem kolem, už když se prostory rekonstruovaly a mnohobarevná malba na fasádě s květinovým motivem mě rozhodně k návštěvě nenalákala. Ani pohled dovnitř na neuvěřitelnou změť pruhů (a to říká holka, co zásadně nosí pruhovaná trička) mě nepřesvědčil. Zviklala mě trošku recenze od Coq au vin, ty řeči v Lidovkách o nejlepší kávě v Praze tedy rozhodně ne.

A jak to tedy je? Nevím, jestli jsem taková kafralka nebo holka s vytříbeným vkusem :-), ale interiér kavárny mi připadá jak z hlavy „dyzajnérů“ televize Prima. Pruhy všude kam se podíváte, židle, stěny, dveře, různé barvy, různé směry, různé tloušťky a do toho trochu florálních prvků na čalounění a v kuřácké části i na stropě. Vsadím svůj nejmilejší mixér, že sem by tedy Banksy svá díla rozhodně dobrovolně neumístil. Všechno je to krásné, nové a drahé, ale pro mě příliš přeplácané. Ke cti podniku připisuji sice masivní, ale kvalitní vzduchotechniku, takže v nekuřácké pravé části vás kouř určitě obtěžovat nebude. Novota a drahota interiéru ho činí zvlášť vhodným pro různé obchodní schůzky, od snídaně po večeře. K dispozici je i salónek.

Obsluha mi také příliš radosti nedělá. Je pravda, že hodně uctivě zdraví, ale při třech absolvovaných návštěvách jsme vždy dlouho čekali na objednání a při obědě jsme o možnost zaplacení prosili třikrát. Včera mě ale potěšila mladá slečna servírka, když mi z hlavy popsala složení pár dortů, které mě zaujaly, čímž můj názor na obsluhu hodně zachránila.

Kapitola sama pro sebe jsou nápojové a jídelní lístky, doporučuji k pozornosti pana Vaňka… spousta zbytečných italských slov a spousta zbytečných chyb, za které bych se styděla i v kurzu italštiny pro začátečníky.

Nejlepší mi na celé kavárně připadají dorty. Jejich velikost může být trochu odstrašující, ale já jsem svůj včerejší kousek s přehledem zvládla. Byl to dort z piškotového těsta s lehkým šlehačkovým krémem s Grand Marnier, celý pokrytý bílým marcipánem, zdobený pomeranči (75 Kč). Možná by mu prospěly i kousky pomeranče v krému, ale i tak jsem si pochutnala. Vyzkoušela jsem i populární Club Sandwich s bramborovými chipsy (139 Kč). Jeho rozměry dorty směle předčí, vážně se nedá dát do pusy, ale slaninka byla křupavá, chipsy také a ve dvou nám jeden stačil jako menší večeře. Polední menu mě neoslnilo, i když krémová zeleninová polévka obstála se ctí.

Kávu vám připraví ze směsi Julius Meinl a za příplatek 1 Kč dostanete na cappuccino i skořici. Skořice na přebití chuti ale není třeba. Cappuccino (48 Kč) vypadalo na pražské poměry nadstandardně, mělo velmi slušnou pěnu a chuť kávy ničím nenadchla, ani neurazila, prostě dobře připravený Meinl. Kavárenský povaleč Lukáš si stěžoval, že jeho ristretto (42 Kč) bylo nad očekávání slabé a nezanechalo na něm žádný zvláštní dojem.

Shrnuto podtrženo, podnik mého srdce to není a nebude, ale pár měsíců po otevření bývá slušně zaplněný, ohlasy v médiích jsou veskrze pozitivní, tak na něm asi přece jen něco bude, už jen ty dorty…

Poprvé jsem do Colore mířila velmi natěšená (z prvních recenzí) a velmi zmrzlá (z vánice). Bohužel, celou dobu jsem měla pocit, že sedím ve zcela jiném podniku, než na který jsem četla hodnocení. Dala jsem jim pro jistotu ještě druhou (a třetí) šanci a recenze bude tedy takový mix plusů a mínusů ze všech návštěv.

Prostředí kavárny je příjemné, rozdělené na velkou (nekuřáckou) místnost s barem a salonkem s posuvnými dveřmi a menší (kuřácký) prostor, skrz který se prochází na toalety. Interiér je vyveden v teplých barvách, na zdech jsou pruhované tapety a obrazy od Banksyho. Stolky a židle jsou z tmavého dřeva, židle polstrované (pohodlnější jsou ty, které vypadají jako malá křesílka). Dá se říct, klasický kavárenský styl s moderním šmrncem.
Doporučila bych sezení spíše dál ode dveří, protože se netrhnou a dost od nich (i přes to, že je tu zádveří) fouká.

Při první návštěvě se mě nikdo z obsluhy postávající u baru neujal, takže jsem chvilku pátrala, která část je nekuřácká (ta bez popelníků, ty chytrá), při dalších návštěvách to bylo s usazováním lepší. Vůbec nejlepší je, když se v podniku nachází manažer (nebo to je majitel?), který všechny vítá, usazuje, zdraví, otevírá dveře a tak vůbec.
Personál bych zhodnotila jako průměrný (ale jen tak tak; první návštěva byla celkem katastrofa – ani na druhou žádost se mi nepodařilo z číšníka vyrazit nápojový lístek ani žádnou informaci o tom, jaké víno mi donesl, nehledě na jeho trapné řečičky při placení). Při dalších návštěvách se servis naštěstí zlepšil, ale zdají se mi pořád tak nějak vyplašení. Hlavní, co bych jim vytkla je, že nejsou moc rychlí – vypozorovala jsem, že je to proto, že po objednávce pití na baru nejdou znovu na plac, ale stojí u pultu, zády k lokálu a čekají. Vzhledem k tomu, že za barem je jeden člověk, který více nestíhá, než stíhá, se mi tenhle systém zdá nešťastný.

A teď přejdu k tomu hlavnímu – kávě a jídlu. Z adventního menu jsem vyzkoušela dýňovou polévku – hustý krém (se sušenými meruňkami a švestkami, muškátovým oříškem a posypaný mandlovými lupínky) mě nadchl svou jemnou texturou a zajímavou úpravou na sladko. Laťka byla nastavena vysoko a já se zasnila do představy dalších skvělých chodů. Číšník mě bohužel nenechal snít dlouho; ještě jsem ani neodložila lžíci a už přede mě sázel Club Sandwich s bramborovými chipsy. Ty jsem odepsala rovnou – velká hromada bramborových plátků nasáklá olejem a smradem z friťáku. Díky, nechci. Sendvič byl… jak to říct kulantně… zvláštní. Podivně lesklé – asi kuřecí – maso, spálený toustový chléb promočený domácí (prý) koktejlovou omáčkou, salát lollo rosso, obrovsky tlusté plátky okurky. Na dotaz servírky, jestli bylo vše v pořádku, jsem odpověděla popravdě a asi za dvě minuty byl u mě s omluvami a nabídkou dortu nebo drinku na účet podniku manažer (nebo majitel?). Dort by se do mě nevešel, na další víno jsem si v pracovní pauze netroufla, dala jsem si tedy kávu. Espresso (po upřesňujícím dotazu na velikost) bylo připraveno i servírováno v pořádku, nicméně Julius Meinl si žádal alespoň cukr i tak.
Jen díky tomu, jak se v Colore postavili k nespojenému zákazníkovi, jsem se rozhodla, dát jim druhou šanci (no, přiznávám se, že i kvůli té polévce).
Při druhé návštěvě jsem měla bramboračku z denní nabídky – byla krásně hustá, se spoustou hub a brambor, jen by mohla být méně slaná. Drahý měl drůbeží vývar – silný, s přirozenou chutí a křupavou mrkví a pórkem, krájenými na julienne. Jako hlavní chod jsem vybrala Salát Colore – směs salátů byla díky balsamikovému octu dost ostrá, ale v kombinaci s pečenou řepou krájenou na tenoučké plátky a vlašskými ořechy mi chutnala. V tomto období nevýrazná cherry rajčátka i nijaké černé olivy mi přišly zbytečné. Drahý si objednal Penne all'arrabbiata. Správně uvařené penne byly pokryty dostatečným množstvím omáčky; ta měla velmi silnou, plnou chuť. Bohužel to nebyla „arrabbiata“, ale zeleninový základ na boloňskou omáčku.
Při poslední návštěvě jsem se odvážně vrhla na objednávku Spaghetti Carbonara (oproti svému předsevzetí jsem se bohužel zapomněla zeptat, zda je dělají klasicky, či se smetanou). Těstoviny byly opět správně uvařené, bohužel, slanina nad nimi byla ve značné převaze a celé to bylo obalené tunou smetany. Takže šutr v žaludku a jde se do kina.

V nabídce kavárny jsou ještě dorty, které místní cukrářka pyšně vystavuje ve vitríně přímo proti vchodu. Většina z nich je vysoká asi tak dvacet centimetrů a skládá se z několika vrstev piškotu a spousty krému. Nedovedu si představit, že bych něco takového dokázala sníst – ať už jen ke kávě nebo dokonce jako dezert.

Prostředí kavárny mě mile překvapilo – prostory zařízené ve vkusných teplých barvách, luxusní tapety na zdích a s nimi sladěná čalounění na židlích mi „vymazleností“ hodně připomněly Café Amandine, ale není to tak honosné (velmi vyhovující). Kuřácká část sice není oddělena zavřenými dveřmi, ale není to poznat, vzduchotechnika je dostatečně výkonná.

Zatím jsem zde byla dvakrát – poprvé se nás hned po příchodu ujal mladý číšník, odeslal nás do nekuřácké části a jali jsme se vybírat (při další již nějak nestíhali a usadili jsme se sami). Jako ideální doprovod ke kopání do dárků pod stolem byla tehdy zvolena točená Plzeň a čokoláda. Na pivu se toho moc zkazit nedá, horkou čokoládu jsem už neměla dlouho a překvapilo mě, jak je sladká (a to ještě člověk dostane cukr k doslazení), ale byla přiměřeně hustá a netvořil se na ní pudingový škraloup. Trochu mi vadila její rušivá prášková konzistence (sušené mléko/kakao?), další důvod tento nápoj nějakou dobu nepít. Měli jsme chuť na něco malého slaného, nejlépe polévku. Když se slečna servírka objevila, sdělila nám denní nabídku polévek a pro jistotu nechala ještě lístky na rozmyšlení. Návrat jí trval dost dlouho a co hůř, dlouho pak trval příchod polévky, což bylo o to bolestnější, že jsme měli výhled na kuchyňské dveře a jídla je opouštějící… Mám takový sklon si myslet, že polévka je většinou hotová už ve chvíli, kdy si ji objednávám a netrvá jí to tedy jako „minutkám:-)“
Měli jsme dýňovou a kuřecí vývar. Kuřecí vývar mě potěšil, byla ho sice malá mistička, ale byl krásně silný, zlatý, plný natrhaných kousků masa a nudliček zeleniny. Chlapce pak uchvátil dýňový krém – mě spíš pobavil, nevím, zda to bylo blížícím se Štědrým večere, ale ze všeho nejvíc mi chutnal jako vánočka – tučná, máslově hutná, plná sušeného ovoce a navrch sypaná mandlemi, sladce kořeněná a celkově bych ji brala spíš jako dezert.
Po výborné (slané) kuřecí polévce jsem měla chuť i na něco sladkého, ale nepřítomnost cenovek u gigantických dortů mě trochu děsila a nechtělo se mi zase nadvakrát čekat na slečnu servírku, takže jsme zaplatili a šli.
Při dnešní návštěvě jsem si zopakovala vynikající kuřecí polévku (i když se mi nezdála tak pěkně dochucená jako minule) a dovolila jsem si i dortík – odchytila jsem číšníka a a zeptala se na cenu (85 korun za kus vysokého dortu), další informace jsme vymámit nestihla, hned odběhl – a latté, dle mého nezkušeného pohledu správně silné a hezky servírované na stříbrném tácku s vodou, akorát mě trochu zmátlo, že mají na lístku „cafe latte“, „cafe au lait“ i „macchiato“, podle mých (ne)zkušeností jsem dostala latte macchiato(tři vrstvy barevně oddělené), a to mě mate, nevím, co mám kdy kde čekat. Jahodový dort mi chutnal, nebyl příliš těžký a nakonec ani ne striktně jahodový – v růžové šlehačkovokrémové náplni se ukrývaly i borůvky.

Mezi hosty se během obou návštěv proplétal starší pán, který občas s návštěvníky prohodil pár slov – asi pan majitel.

Podnik se mi moc líbí, jako jediný problém vidím obsluhu, která se zatím nedovede srovnat se zaplněným prostorem – při obou návštěvách byla kavárna zaplněná asi ze dvou třetin a personál to nezvládal – je hezké, že se pěkně smějí, ale mám ráda, když po dopití nápoje a sebrání sklenky nemusím čekat dalších dvacet minut na dopadnutí poletujícího číšníka zpět k mému stolku.

Café Colore jsem zatím navštívila dvakrát, pokaždé s velkým očekáváním – jednak díky příznivým recenzím tady na Scuku, jednak mne už při pohledu do oken lákal interiér. Ten je opravdu pěkně sladěný, zvlášť v zimním období lákavý svými teplými barvami: červená, temně oranžová, hnědá. Prostor má tvar do L a má dobře rozdělenou část pro kuřáky a nekuřáky. Je tu i malý salonek, který se dá oddělit posuvnou stěnou, jinak je otevřený, řekla bych, že to je ideální třeba pro malou oslavu narozenin s kamarádkami. Jediné, co bych vytkla, jsou dva obrazy – portréty v kuřácké části, které sem prostě nezapadají.

Podíváme se teď blíže na jídelní lístek. Ceny nejsou nejnižší, ale na centrum Prahy a na standard, který chce podnik budovat, nejsou ani přemrštěné. Grafické zpracování je slušné, pěkně ladí s hřejivým prostředím kavárny. Přiznám se ale, že mi už poněkud leze na nervy v poslední době se prosazující trend zdrobnělin. Filátko, salátek, brambůrky… pomalu byste čekali, že vám to přinesou na talířečku a k tomu příboreček. Také nerozumím zbytečnému použití slova „Tramezzini“ v jídelním lístku, aniž by bylo jasně v podtitulu vysvětleno, že jde o sendvič. Podnik může být klidně hogofogo, aniž by hosty nutil hledat ve slovníku. A když už jsem v tom hnidopišství, u „dorty denní nabídky“ není napsaná cena, ta chybí i ve vitríně.
Mají tu širokou snídaňovou nabídku v rozmezí od 98,– (Kontinentální) až po 285,– (Řeznická), plus luxusní variantu za 765,– (Champagne snídaně). Polední nabídka je za 130,– (polévka+hlavní jídlo), s možností polévky Jumbo za 59,–. Je tu dobrý výběr malých i velkých jídel a nespočet těstovinových variant.
Mexická polévka z denní nabídky byla plná kuřecího masa, sytá, tak akorát pikantní. Panini se šunkou, ricottou a sušenými rajčaty bylo velmi dobré, jen si mohlo v opékači možná ještě chvíli pobýt, aby se lépe prohřála šunka uvnitř.
Voda z kohoutku zde skutečně není problém. Espresso mají tzv. „malé" a „velké“, ve slušné kvalitě. Asi jsem ještě nikde neviděla v nabídce "Capuccino sypané kokosem“ (no fujtajbl), ale můžete si dát i normální, takže budiž.

Dorty mají skvostné, velkou nabídku, ale představovala bych si alespoň dvě varianty výběru, které by nebyly tak obrovské. Jsem velký sladkožrout, ale tohle jsou porce opravdu americké velikosti. Na druhou stranu musím uznat, že jsou dorty lehké (měla jsem tiramisu, matka malinovo-jahodový tuším s ricottou). Ochutnala jsem také štrůdl a dám si ho ráda znovu. Kromě toho, že je v něm hodně ořechů, chci přijít na to, čím že to je kromě skořice kořeněný a z čeho je ta omáčka, která z něj vytéká… že by tam dali trochu povidel? Nevím, ale jsou to přesně tyhle záhady, kvůli kterým se ráda vracívám.

A nakonec – personál. Především se na vás úslužně vrhne hned u vchodu, naštěstí mne tím nezaplašili. Při první ze svých návštěv jsem neměla náladu na vybírání dezertu. Možná to znáte – máte na něco chuť, ale už jste se uvelebili, nechce se vám vstávat a chodit k nějaké vitríně, a tak si chcete nechat něco doporučit. Servírka byla ale neoblomná „…no ale to já neviiim, co chceteeea, musíte si jít vybraaat“, takže jsem musela rezignovaně vstát. Mnohem více ocením personál, který se zeptá „Máte chuť spíše na něco čokoládového, nebo raději ovocný? Aha, ovocný, tak to máme malinový dort nebo jablkový koláč…“ – prostě projeví ochotu nabízet. Jinak je ale personál velmi vstřícný, připravený se hostům věnovat, a tím podnik vyčnívá nad běžný standard.

Hezké prostředí, dobré jídlo, vcelku milý personál… opravdu se tu velmi snaží. Ale zatím ta snaživost tak nějak ční, chybí mi tu určitá lehkost. Nicméně, budou-li zde trpěliví, třeba se k ní propracují.

„Ti, kteří mají trpělivost dělat prosté věci dokonale, osvojují si umění dělat nesnadné věci lehce.“ (Friedrich Schiller)

Okolo téhle restaurace jsem brousila, už když se tam teprve rekonstruovalo, a byla zvědavá na výsledek. Ten je rozhodně slibný a doporučeníhodný, ovšem přiznávám, že zisk Mňamu a plného počtu bodů mě překvapil – zas až tak mě tu za ty dvě návštěvy neexaltovali.

První dojem byl hodně slibný – zrovna dobíhalo aktuální kaštanové menu, tak jsme ho v rámci večeře vyzkoušeli. Kaštanová polévka představovala badyánem ovoněný (jak zjistila servírka na můj dotaz v kuchyni) krém zjemněný smetanou s trojúhelníčky na másle opečeného, bylinkami posypaného pečiva, hezká kombinace. Hlavní chod se taky povedl – hlavně kuřecí prsíčko, servírované filírované, zůstalo krásně šťavnaté a přitom opečené na povrchu. Kaštanová omáčka byla hodně hustá a nasládlá, přílohové šafránové brambory trošku vodnaté. Menu zakončovalo kolečko z listového těsta plněné hruškovo-kaštanovým krémem s chutí skořice – hezky vymyšlené kombinaci by prospěla o kousek delší doba v troubě a větší množství vynikající vanilkové omáčky (podle zrníček i chuti fakt haus-gemacht), kterou bylo přelité. Nepříjemně mě překvapily jahody – jednak svou zbytečností teď mimo sezonu, jednak pachutí něčeho, co zůstalo neumyto na noži nebo na prkénku těsně před nimi – škoda. (Celé menu neuvěřitelných 265 Kč). Přítelův salát Colore (149 Kč) byl opravdu barevný a pečená řepa v něm chutná, jinak ale nijak zvlášť nezaujal a zelené olivy by to chtělo posunout o pár tříd výš než je kategorie vypeckovaná supermarket konzerva. Potěšilo mě místní Beaujolais Nouveau (40 Kč/1dcl), jak svou svěžestí, tak servisem do kvalitní skleničky Schott Zwiesel. Espresso tu podávají Meinl se skleničkou vody, objem správný, ale přišlo mi lehce podextrahované a nějak mi nesedlo mléko.

Při druhé návštěvě jsem zkusila polední menu (tuším 130 Kč) – bleskově dorazivší česnečka s bramborami byla naštěstí česneková tak akorát společensky přijatelně, podávaná s toastem se sýrem. Na hlavním jídle (rybí rolka se zeleninou a gratinovanými bramborami) bylo znát, že už je nějakou dobu na světě – rolka (pangas, jasně) byla na povrchu místy oschlá a gratinované brambory lehce vysušené. Pozitivně rozhodně hodnotím jak nápad na kombinaci (špenát, mrkev a celer zavinuté do plátku ryby, která se obečla bez smažení+brambory+olivový olej s chutí pesta místo omáčky), tak výslednou prezentaci na talíři, která byla stejně estetická jako v případě kaštanového menu.

Jestliže jim po určitém váhání nakonec dávám 4 za kvalitu, je to hlavně díky ochutnanému borůvkovému koláči, který jsem si nechala zabalit s sebou (krabičku mi nepočítali), místní cukrářka umí. Křehké sladké těsto, čerstvý šlehačkový krém a nálož želé s borůvkami navrchu mi rozhodně zpříjemnily odpoledne; podobně kvalitně vypadaly i všechny ostatní zákusky ve vitríně naproti vstupu, takže ji rozhodně nenechte bez povšimnutí.

Interiér je laděný do pruhů v béžovo-červené, i přes dost vysoký strop působí útulně a příjemně. Což podporovala i nevtíravá hudba ladící s atmosférou. Kuřáci a nekuřáci jsou dostatečně oddělení (byť na toalety je třeba projít kuřáckou částí), plusem je i místní wi-fi.

Servis se rozhodně snaží, až na jednoho nesmělejšího mladíka (jemuž jsem si o kávu po jídle musela říct sama) byli všichni příjemně komunikativní – prezentovali nabídku, odpovídali na dotazy ohledně složení, bez řečí nosili kohoutkovou vodu. Líbilo se mi taky, že po chvíli nerozhodného postávání u dezertů se ke mně přitočil číšník s nabídkou popisu a pomoci při výběru. Jen mne trochu překvapilo, že při obou příležitostech jsem dostala příbory na stůl obráceně, tj. lžíci nejblíž talíři, nůž nejdál.

Koncept i provedení Café Colore je sympatický, takže doufám, že tu vydrží – okolí Národní třídy není až na Pasta Caffé a mrňavou Home Kitchen zas tak saturováno kvalitními dostupnými podniky.

Café Colore je podnik, jaký Praze chyběl. A přitom je to tak prosté – stačí skvělý servis, univerzálnost, kdy sem lze zajít na snídani, oběd, večeři i jen tak na kafe a přívětivost k hostům.

Café Colore je čerstvě otevřené na velmi šikovném místě v centru Prahy, kousek od Václavského náměstí, kde je o normální místa vhodná k posezení celkem nouze.

Interiér je laděný do červené, vyladěný až do posledního potahu na křesílku. Stěny zdobí krásné tapety a obrazy od Banksyho, velký obslužný pult je doplněný o prosklenou vitrínu s úchvatnými domácími dorty.

Podnik je vcelku velký, s velkými okny do ulice, rozdělený na dvě poměrně velké zóny – kuřáckou a nekuřáckou. Jediné, co ladí celkový příznivý estetický dojem, je „vánoční“ výzdoba z žlutých a červených koulí a nařasených látek na podestách oken.

Café Colore lze využít od rána do večera. Ráno servírují vlastní velké snídaně – v nabídce je i „šampaňská“ s Moetem, přes poledne pak denní menu, večer pak klasické vlastní menu. Je rozsáhlé tak akorát a nabízí mix různých jídel, který není kdovíjak originální, ale ve své neokázalosti sympatický. Nabízí od všeho trochu, specialitou je možnost nakombinovat si různé druhy těstovin s různými druhy omáček.

Při první návštěvě jsem zvolila nabídku z tématického, týdenně se obměňujícího menu – daný týden bylo myslivecké. Takže jsem měla houbovou polévku a jelení gulášek. Polévka byla hustá, plné chuti, lžíce v ní stála a nedalo se jí nic vytknout – bylo jí relativně málo, ale při její hustotě to bylo akorát.

Jelení guláš byl úchvatný – doplněný brusinkami, bylinkovými karlovarskými knedlíčky, úžasně naservírovaný a nazdobený, chuťově vyvážený. Při druhé návštěvě jsem si dala lososa ze stálého menu, s bramborovým pyré a ratatouille – losos byl vynikající, šťavnatý, podávaný s dvěma pečenými plátky pomeranče navrch, které mu dodaly božskou chuť, pyré bylo poněkud příliš hutné a ratatouille spíše nadrobno nasekaná zeleninová směs – chuťově se tomu ale nedalo nic dotknout, snad jen že to nebylo zcela dosolené – ale zas lepší, než kdyby to bylo naopak.

Společník si dal steak z vysokého roštěnce podávaný s grilovanou zeleninou – steak byl taktéž vynikající, s křupavou solí na povrchu, vůbec ne tuhý, zelenina lahodná. Dala jsem si také karotkový dort z nabídky domácích dortů ve vitríně – ten mne přímo uchvátil: byl s kakaem a ořechy a smetanově tvarohovou náplní, osvěžující a krásně vychlazený.

Porce jsou tu úplně akorát – ani malé, ani velké, a zatím jsem všechno vyjedla do posledního drobečku, což většinou nedělám, ale tady mi to prostě sedlo. Čepují tu skvělou Plzeň a výborné jsou i zázvoromátové čaje.

Na Café Colore mě uchvátil také a možná především personál. Při obou mých návštěvách vítal hned ve dveřích milý pán (majitel?), prohodil pár slov, uvedl ke stolům – je to vlastně samozřejmost, ale v Česku spíš výjimka a přitom tak potěší.

Navštívil jsem tento podnik v rámci oběda a byl jsem spokojen:

Interiér je naprosto nový, zařízení je sympatické, útulné v paletě pastelových tónů. U vchodu stála baterie personálu, která nás ihned neváhala usadit a byla velice pozorná a snaživá.

K obědu jsem si vybral z denního menu tortillu s kuřecím masem, byla dokonale čerstvá, křupavá, kuřecí maso bylo lehce pikantní a velmi dobře ochucené. Jednoduchou prezentaci završoval jogurt a čerstvý nasekaný salát. Za cenu kolem 120 jsem byl spokojený a jednalo se o jednu z výrazně lepších tortill, jaké jsem jedl. Plzeň byla natočená velice poctivě a měla perfektní teplotu. Ovocný fresh byl čerstvý a poctivý, žádná výhrada.

Ač bylo vidět, že podnik ještě není zcela zaveden – slečna bloudila s džusem pro mojí kolegyni mezi jedinými dvěma obsazenými stoly – z celé atmosféry kavárny cítíte opravdovou snahu o pokrok, korunovanou tím, že při odchodu neváhal vrchní vyběhnout, aby nám otevřel dvěře. Doufejme, že elán vydrží, moc bych to kavárně přál.