Pro francouzské kavárny mám slabost. Není snad většího požitku než uskrávat kávu, pozorovat okolní cvrkot, začíst se do novin či nechat myšlenky jen tak plynout… a přitom vdechovat atmosféru, která se jen těžko dá vyrobit jinde než právě ve Francii. Café Amandine si tedy svým tvrzením, že lze u nich zažít „neopakovatelnou atmosféru Paříže“, dalo laťku nebezpečně vysoko.

Prostor je opravdu precizní. Pěkný dřevěný nábytek, vkusné vitráže, bohaté secesní lustry – a navíc zajímavé tapety s ostře zelenými a růžovými pruhy, které interiér rozjasní, aby nepůsobil až příliš těžce a usedle. Jediné, co mi nesedlo, byly černočerné toalety, které jsou sice pěkné, ale jako bych se ocitla v nějakém jiném konceptu.
Je více než smutné, že na webových stránkách má podnik hezčí a podstatně stylovější hudbu než ve svých prostorách. S proklamovanou snahou vytvořit francouzskou atmosféru skutečně příliš neharmonizuje puštěný bezduchý popík.

Personál v čupr stejnokrojích chodí snad s pravítkem v zádech a musím se přiznat, že štíhlounké postavy mi málem vzaly chuť na sladké. Polkla jsem čirou závist a ke cappuccinu si objednala pain au chocolat, který jsem při příchodu zahlédla ve vitríně. „Prosím?" „Jeden pain au chocolat." „Promiňte, já vám nerozumím." Asi mluvím moc potichu. „Pain au chocolat." Následoval rozpačitý výraz. Nechci vypadat snobsky, ale já si v tu chvíli vážně za nic na světě nemohla vzpomenout, jak to říci česky. Doma totiž nikdy nic jiného než pain au chocolat nezaznělo. Bojíme se totiž, že by nás zesnulá francouzská babička chodila za trest strašit… „No, takový ten chlebíček s čokoládou." "Myslíte čokoládový dort?" "Ale ne, myslím to pečivo.“ (Manžel už se dusí smíchy.) "Máme tam čokoládový košíček.“ "Ne, myslím to pečivo.“ Vítězoslavný záblesk v očích: "Aha, vy myslíte čokoládovou rolku!“ Uf, ano, tak to jsem přesně myslela. A taky jsem si myslela, že ve francouzském podniku si s "pain au chocolat“ poradí hravě. Promiň, grand-mère, tentokrát to nevyšlo.

Manželova vídeňská káva byla v pořádku, s (možná až příliš) velkou porcí poctivé šlehačky.
Pěna na mém cappuccino jemně šuměla a pomalu, ale jistě se rozpouštěla do kávy. Za 55,– bych čekala lepší výkon než jaký dostanu v sídlištní umakartové cukrárně.
K mému cappuccinu byla servírována miniaturní madeleine, což je příjemná změna oproti všudypřítomným Lotuskám. Bohužel jí do francouzské dokonalosti chyběla výraznější mandlová chuť – zvlášť, když se podnik jmenuje po mandlích, že…
A jak dopadl pain au chocolat alias čokoládová rolka za 29,–? Smutně: příliš výrazná a lepivá meruňková glazura, uvnitř nedopečené těsto, čokolády poskrovnu. Ah, c´est triste!

Pokud má člověk to štěstí, aby žil zamlada v Paříži, potom ať půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, protože Paříž, to je pohyblivý svátek. (Ernest Hemingway)
Obávám se, že do Café Amandine skutečná Paříž zatím nedorazila.

Interiér café Amandine je prostě okouzlující. Jestli vám někdo tvrdí opak, podívejte se na něj pořádně, nemyslí to vážně nebo je postpubertální pseudointelektuál nebo nějak jinak globálně nespokojený se světem. Nebudu se dlouze rozepisovat, zajděte se podívat sami.
Amandine jsem navštívila nejdříve sama jen na kávu a cheesecake, abych rekognoskovala terén. Ten byl uznán vhodným k podrobnému přezkoumání.

Při obou z návštěv nenastal žádný problém s obsluhou, ženská část personálu je někdy odtažitější, jindy velmi vstřícná, dokáže představit nabídku i vhodně doporučit. U pánů je to také napůl. Někteří jsou vysloveně vřelí (ale nevlezlým způsobem), jiní studenější. A tady se dostáváme k zarážejícímu faktu: obsluha je v Amandine přebujelá. To, co ve Francii zvládne manželský pár s jednou pomocnou silou, na to je v Amandine lidí trojnásobek (a samozřejmě se to musí projevit na cenách). Problémy s placením žádné nanastaly, čekání na objednané jídlo nebylo delší než 10 minut.

Kvalita jídla nás velmi příjemně překvapila. Na začátek jsme si objednali špenátovou polévku z denní nabídky (65 Kč). K ní byl donesen košíček pečiva (nikoli klasické bílé bagety, ale tři duhy pečiva každé s jiným doplňkem : dýňová semínka, vařená cizrna a jedno další zajímavé cereální pečivo. Pečivo bylo čerstvé a bylo ho hodně. Ve spojitosti se sytou polévkou by vytvořilo postačující polední jídlo. Špenátová polévka měla základ ve vývaru ze šunky na kosti, provedena byla z listového sekaného a nepřevařeného špenátu a obsahovala kousky kvalitní šunky. Výsledná chuť byla zjemněna smetanou a byla dokonalá (smetany by klidně mohlo být o něco méně, ale nevadilo to). Pokud bych známkovala jen polévku, byla by na 4+.
Jako další chod jsem zvolila salát Nicoise (175 Kč), jelikož jsem se nemohla ubránit zvědavosti, jak moc se bude nebo nebude držet klasické receptury. Výsledek? Kvitovala jsem s povděkem čerstvé salátové a snad i předem osušené listy ve velkém množství, dobře uvařená vejce, absenci brambor a relativně dobrou zálivku, přestože se nejednalo o klasickou vinaigrette, které tam patří. Naopak mě vůbec nebavily fazolky, které byly sice dobře a krátce uvařené, ale výchozí surovinou byly fazolky mražené. Mezi negativa bych zařadila i nepřítomnost kaparů a ančoviček. Ve výsledku tedy salát působil tak trochu jako obyč tuňákový salát a víc jak za „3“ ode mě nemá. Cloumala mnou závist, jelikož manžel si objednal pokrm z denní nabídky, který byl úplně dokonalý. Jednalo se o hovězí plec v rajské omáčce, jako příloha tagliatelle (125 Kč). Masa bylo hodně a bylo šťavnaté a přitom zcela měkkoučké. Omáčka neměla s klasickou rajskou mnoho společného, vyznačovala se silně masovou a orientální chutí (tipuji skořici a garam masala), těstoviny krásně naaranžované, al dente uvařené. Poměr cena: výkon u tohoto jídla vynikající.
Na závěr jsme ještě podlehli Suzetkám. Přinesli nám je rozdělené na 2 talířky, což bylo velmi milé, kvalitou však nijak neoslnily (na můj vkus příliš sladké, citila jsem v nich jen pramálo Grand Marniere i málo pomerančové chuti.
Domů jsme ještě nakoupili jahodovou tartaletku (50 Kč). Ceny nápojů jsou v Amandine trochu nelogické. Malá lahvička Korunní je za děsných 40 Kč, ale s vodovodou problém nemají a neúčtují (přinesou jí ve džbánku s ledem a limetkou). Čaj Harney a son's je za příjemných 45 Kč, dobře připravené espresso za 45 Kč. Ze oběd včetně pití jsme ve dvou (a snědli jsme, co jsme zmohli) dali 845 Kč, což mi na pražské poměry přijde v poměru ke kvalitě zcela v pořádku.

Pokud by do Amandine zavítal člověk, který se snaží udržovat váhu, doporučuji, aby si sedl zády k vitrínám se sladkým pečivem a dorty. Pokud to nepomůže, jako že ne, může v rámci sladkého třeba na svačinu zvolit cheesecake . Je poctivý (byť až dost velký) a díky přítomnosti nemalého množství bílkovin pocházející ze sýra nerozhází glykemickou křivku, takže po něm nebude brzy hlad ani chuť na další sladké.

Krásný interiér, nad kterým někdo musel usilovně přemýšlet, někdo jiný za něj nemálo zaplatit a ve kterém máte opravdu chuť si posedět nad víkendovou kávou. Takový byl první dojem, když jsme se usadili v Café Amandine. A protože kolem nás nikdo nekouřil ani jsem na stole neviděla popelníky, dávám za atmosféru plný počet bodů.

Druhé příjemné překvapení dorazilo v podobě espressa (45 Kč) – po upřesňující otázce ve správném objemu, se slušnou (i když trochu slabší, myšleno na výšku) a skoro tygrovanou cremou. Chápejte mě dobře – nebyla to žádná pecka, která by vás zarazila do lavice, ale v espressu byla příjemně vyvážená hořkost a kyselost a žádné negativní projevy jsem neobjevila. Prý mají vlastní směs, 100% arabica. Dobrý, i když trochu sušší byl i mini croissant (tuším 10 Kč).

Aby spokojenosti nebylo příliš, přejdu k obsluze. Tu tvořily tři mladé ženy v sexy zastěrkových stejnokrojích. K sexy vzhledu přidejte nos nahoru a trochu vyčuranosti a dostanete dojem, jakým na mě servírky působily. Ne že by byly nějak nepříjemné, ale naštvaly mě dvě věci. Zaprvé drbání za barem – seděli jsme kousek od nich, takže bylo poměrně dobře rozumět. Zadruhé, a to bylo závaznější, zavěrečný pokus o, jak to říct kulantně, ošizení zákazníka.

Účet na 130 Kč, nechávám 150 Kč, slečna ale místo 350 přinese nazpět jen 330 Kč. Upozorňuji ji na to, servírka že mi prý rozuměla 170 Kč. Nevím, jestli jim hosté běžně nechávají 30% dýško, ale silně o tom pochybuju. Mohlo to být nedorumění, ale osobně tomu moc nevěřím. Spíš to sedělo k celkovému dojmu, který jsem ze zdejší obsluhy měla. Jistá si ale být nemůžu, proto to není minimální počet bodů.

Do skoro prázdné Amandine jsme vyrazili na sobotní snídani. Přilákalo nás jednak to, že podnik je nový, ale svou roli sehrálo i několikeré nahlížení přes výlohy. Co se vzhledu týče, je totiž tahle francouzská kavárna opravdu nadmíru povedená a v okolí Karlova náměstí jsem podobný podnik postrádal.

Dojmy jsou ovšem velmi rozporuplné – neustále jsme váhali, jestli se rozplývat nad pozitivy, nebo šílet z negativ.

Objednané espresso dorazilo sice s horkou vodou na doladění síly, ovšem se studenou smetanou. Místo tradiční sušenky potěšil minidortík, jenže káva přišla o dost dříve než zbytek snídaně.

Z několika omelet jsem vybral bylinkovou. Jak jsem rychle zjistil, bylinková byla spíše vzhledem než chutí. Co ovšem potěšilo, byla její lehkost, opečené hříbky, rukola a rajče s balsamikovou zálivkou. Osolit a opepřit jsem musel už sám. Tahle omeleta by vydala i za malý oběd – byla opravdu sytá.

Přítelkyně zkusila pošírované vejce na toastu se smetanovým špenátem a praženou slaninou. Ani vejce nebylo solené. Bohužel mlýnek na sůl při sebemenším pokusu o použití zasypával jídlo až příliš.

Vitrína se sladkostmi nás lákala už při vstupu, ani jsme se nepokoušeli odolávat. Velký kus tarte tatin (hruškový) se šlehačkou a vanilkovou zmrzlinou byl přirozeně sladký a z celé návštěvy potěšil asi nejvíc. Že se obsluze v poloprázdné kavárně podařilo poplést objednávku a přítelkyně tak místo minišneka dostala malou verzi pain au chocolate je smutné, na skvěle připraveném zákusku to ovšem nic nemění.

A obsluha? U stolu milá, za barem ovšem poměrně hlučná a ponořená do hovorů, které hosty nemohly ani zdaleka zajímat. Na zaplacení jsme (ve stále ještě poloprázdné kavárně) čekali 10 minut.

Cenově se Amandine blíží spíše café Savoy – za snídani pro dva jsme v podniku nechali přibližně 600 korun. Jak už jsem zmínil, zákusky i jídlo byly prima, ale kvůli všemu ostatnímu mi to připadá příliš.

A ještě upozornění pro ty, kteří si stejně jako já po ránu neprohlížejí vstupní dveře – kavárna je celá kuřácká, takže k omeletě snadno dostanete i řádnou dávku smradu.

Mimochodem, ceny na webu kavárny nehledejte.

Tak tuhle horkou novinku/brambor, posílám dál ještě před vychladnutím. Na to, že se v centru Prahy chystá otevření nové kavárny, mě upozornil můj kamarád Lukáš – největší kavárenský povaleč, co znám. Dnes ještě pro jistotu napsal, že právě otevřeli a mně nezbylo než to jít vyzkoušet, kvůli vám i kvůli němu. Jestli by se tam líbilo Lukášovi, si nejsem jistá. Je to tam na něj asi trošku moc hogo fogo, mně se tam ale líbilo dost na tuhle recenzi. Hodnotím tedy na základě jediné návštěvy, uskutečněné v první den provozu této nonšalantní kavárny, jejíž kmotrou je Chantal Poullain (pokud si objednáte cokoli, co v názvu obsahuje à la Chantal, jde 5 Kč z ceny pokrmu na její nadaci).

Interiér je rozhodně impozantní, kombinace starého kavárenského světa s modernou, fuchsiové židle, zelená křesla a k tomu mramorové sloupy a světla, která bych označila jako secesní (nebo tak něco). Stoly, bar i vitríny z tmavého dřeva a za barem i mezi stoly mladé usměvavé slečny v uniformách jako pro nóbl pokojské. Na mě to rozhodně udělalo dojem a dovedu si tu představit pracovní snídani nebo oběd s důležitým klientem, stejně jako rande. Tedy rande s někým trošku movitějším, protože neméně impozantní jsou i ceny, které rozhodně necílí na studenty a nepochopené umělce.

Posadila jsem se na takový stupínek, v čele hlavní místnosti, ze kterého je vidět na celou kavárnu, ale také, skrz vitrážové okénko, do kuchyně. Měla jsem tedy přehled o všem a toto jsou mé dojmy: kavárna byla překvapivě zaplněná, na první den vše šlapalo obstojně, obsluha zvládala, ale hlavní část práce odváděla paní vedoucí, která na rozdíl od obsluhy neměla stejnokroj.

Obsloužit mě v úvodu přišla právě paní vedoucí, hrozně dlouho jsem si prohlížela lístek, přestože jsem byla v podstatě rozhodnutá. Chtěla jsem rozhodně vyzkoušet kávu, a protože kavárna se zároveň prezentuje jako pâtisserie, nezbylo mi než zapomenout na dietu a dát si tarte tatin, který jsem si vyhlédla ve vitríně. V lístku mě ale zaujalo několik věcí. Především jeho rozsah, za který by se nemusela stydět kdejaká restaurace (8 teplých jídel, saláty, quiche, polévky atd.), sardinky Connétable La Bretagne, no a pak ty zmíněné ceny. Objednala jsem si cappuccino (55 Kč), tarte tatin (65 Kč), nechala si lístek na čtení a zeptala se, co že jsou vlastně ty sardinky Connetáble. Paní vedoucí nezaváhala ani vteřinu a vysvětlila mi, že to je velice populární bretaňský pokrm, po kterém teď šílí všichni labužníci světa a jsou to vlastně sardinky v plechovce s citrónem a chlebem a tak se také podávají. Na přání vám z nich také vyrobí pomazánku. Já proti sardinkám principielně nic nemám, i to podávání v plechovce mi přijde vlastně zajímavé, ale za 185 Kč, vážně nevím. Také by mě moc zajímala místní cibulačka za 115 Kč, která cenou trumfne Imperial a Na Kopci byste měli za tu cenu 2 a ještě by vám zbylo. Za vyzkoušení bude stát možná víkendový brunch, podávaný do 14.00 za 295 Kč.

Moje cappuccino bylo někde kolem lepšího pražského standardu, tedy přísnými měřítky nic moc. Pěna mírně, ale jen mírně bublinkatá, espresso pod ní řídké bez výraznější chuti. Čili vysloveně na kávu sem rozhodně chodit nebudu. Tarte tatin byl dobrý, ale trošku jiný než jsem ho pamatovala od mé francouzské spolubydlící z koleje. Těsto bylo tenké, dost mokré, kusy jablek velké, tak třetinky, chuť hodně skořicová a povrch mírně rosolovitý. Dort byl studený a k němu byla v malé mističce vanilková, nebo přesněji vanilínová, zmrzlina, takže jsem váhala, jestli spíš neměl být teplý, což by mu prospělo, ale jak to má být v originále nevím.

Závěrem, kavárna podle mého názoru aspiruje na to, být konkurentem Café Savoy. Nabídka je lákavá, dosti široká, a pokud se ukáže, že kvalita odůvodňuje nastavené ceny, budeme mít kam chodit na víkendovou snídani, když bude na druhé straně řeky plno. Prozatím vás vyzývám k návštěvě, nemůžu si tam zkrátka dát všechno a hrozně mě zajímá, jak obstojí.