Butu jsme navštívili ve všední den večer asi měsíc poté, co podnik otevřel. Bylo poloprázdno – krom nás seděla v restauraci ještě skupinka lidí, kteří se tvářili jako štamgasti / přátelé majitelů. Prostor je velmi upravený, bez lidí působil ale poněkud chladně. Atmosféru vylepšovala „autentická“ hudba.

Obsluhoval nás hbitý, byť trochu stroze komunikující mladík. Zaskočili jsme ho dotazem na rozlévané bílé víno – chvilku hledal, chvilku konzultoval s kolegou (zřejmě majitelem), načež přišel s celou lahví a omluvou – rozlévané prý nevypadá moc dobře, jestli bychom prý si raději nedali lahev. Byli jsme v dobrém rozmaru a souhlasili, ale je jasné, že s hůře naloženými hosty by situace dopadla asi nemile.

Jako předkrm jsme zkusili lilky na orientální způsob – plátky opečených zarolované a naplněné ořechy, česnekem, bylinkami a majonézou. Chuťově velmi jemné a příjemné, ořechy si s lilky skvěle rozuměly. Trochu nás jen zarazilo, že předkrm přišel spolu s hlavními jídly.

Taštičky chinkali plněné mletým masem a bylinkami byly šťavnaté, voňavé a poměrně dost syté – pokud by se ubralo na těstu, vůbec bych neprotestoval.

O poznání lehčí byly zelné závitky s mletým telecím, rýží, cizrnou a bylinkami. I v tomto případě bylo jídlo příjemně aromatické a plné skvělé šťávy.

Po dobrém jídle už jsme jen popíjeli. Jednak jsme měli plná břicha, ale svou roli sehrál i nezájem obsluhy – ano, měli jsme čas si v klidu povídat, ale nechtělo to moc, abychom objednali ještě jednu lahev vína nebo se nechali přesvědčit o tom, že je nutné vyzkoušet zákusky a gruzínský čaj.

Na to všechno ale bude muset dojít až příště. Stejně jako na všechny možné šašliky, jehněčí a saláty. Přes nevýraznou obsluhu mě totiž exotický východ rozhodně láká k dalšímu bádání.