Ve Štrasburku je rozhodně nutné ochutnat nějakou ze zdejších paštik. K tomuto účelu jsme si z tramvaje vyhlédli fajnově vyhlížející lahůdkářství a zašli si tam poté pro paštiky na večerní mlsání.

Prosklený rozzářený podnik na nóbl obchodní třídě, kde byla už zvenčí vidět nabídka lahůdek. U vnější výlohy byly ale spíš ty obyčejnější (zahlédla jsem hlavně saláty). Paštikám, rybím pochoutkám a sýrům je věnován kruhový centrální pult s lákavě vyskládanými dobrůtkami. Zlatavé řady celých malých zapékaných paštik, mozaiky řezů velkých paštik, o kus dál třeba saláty z mořských plodů, zapékané směsi na lasturách atd. Obvod prodejny je ještě obsazen nasvícenými skleněnými regály s baleným zbožím – opět zejména balené paštiky a balené speciality z foie gras (na které je toto lahůdkářství zaměřeno, jedná se o kamennou prodejnu specializovaného e-shopu, jak jsem se dověděla z letáčku).

Hned, jak jsme vešli, do kruhového centrálního pultu vcupitala paní a očekávala naše přání. Rozhodování nám ovšem trvalo, kroužili jsme hladově několik otáček, takže mezitím odcupitala. Jakmile jsme ale zastavili, opět do magického kruhu vstoupil prodavač, tentokrát opravdu hodně mladý klučina. Objednali jsme si zapékanou paštiku s pistáciemi a paštiku z perličky s jádrem z foie gras (protože manžel se neustále nechával slyšet se svým „brr, játra“ a já ho chtěla přesvědčit, že jak jednou ochutná foie gras, stane se doživotním játrovým milovníkem; proto jsem vybrala játra nenápadně schovaná v perličce). Nechtěli jsme toho žádná kvanta – 100g paštiky stojí kolem 3eur, a to ještě takovéhle té obyčejnější. Čistá foie gras jsou už finančně v horských výšinách naší peněženkou poněkud těžko zdolatelných. Mladík mi ale špatně rozuměl – místo 100 gramů prý slyšel 5 gramů. A tak začal kdovíproč krájet 500 gramů. Přišlo mi to divné, ta rostoucí hromada, a snažila jsem se ho zadržet, ale podařilo se až někde u 300g. Takovou kupu paštiky jsme ovšem nechtěli (hlavně ne platit). Když se nám podařilo vysvětlit omyl vzniklý ze záměny cent a cinq, obávala jsem se, že nás budou nutit vzít si to všechno. Nestalo se tak, ani náhodou, mladík se začal omlouvat, zabalil jen žádaný kousek, trochu vyplašeně s usmíval a šel se poradit s kolegyní, kam s těmi nadbytečnými plátky.

Samotné paštiky byly pak opravdu pochutnáním. V křehkém těstě hrubé kusy masa (podle mě králičího, ale jista si nejsem) spojené jemným, lehce kořeněným prátem s velkými kusy pistácií. A samozřejmě nahoře nezbytná třaslavá peřinka rosolu, s chutí vývaru a vína (rosol mám na paštice nejradši:) . Perličková byla citelně výraznější, jemněji mletá, byť kousky masa zůstaly ještě zřetelné. Kořeněná trochou papriky, pepřem, jalovcem a nejspíš ještě něčím. A uprostřed kontrastně jemňounký váleček foie gras. Samozřejmě, že jsem ho vyloupala a vychutnala si jeho hladkou rozplývavost. A manžel poté zcela rehabilitoval dosud nenáviděnou potravinu.