Už jsem se naučila, že pokud chci mít jistotu, že se při cestování do neznámých krajů slušně najím, zapátrám nejprve na SCUKu, a že se vyplatí si třeba i trochu zajet. Boučkův statek je toho příkladem – jinak by mne ani nenapadlo zastavit zrovna v Malé Skále zrovna před malou, nenápadnou roubenkou. Stihla jsem to v poslední době hned dvakrát – jednou na oběd, podruhé jen na koláč.
Interiér je úplně obyčejný – dřevěné stoly, lavice, pec, bar a vchod do kuchyně. Přesto, že jsem tu poprvé byla mimo sezónu a navíc ve všední den, bylo dost plno, mohli by trochu víc větrat. Jak už to v malých chaloupkách bývá, je tu trochu nepříjemně šero, ale když si na to zvyknete, můžete třeba obdivovat romantickou reprodukci obrazu „Karel Havlíček Borovský se loučí s rodinou před odjezdem do Brixenu“ – a dýchne na vás atmosféra národního obrození.
Při první návštěvě číšník nechápal, kam míří můj dotaz „Knedlíky jsou kynuté, nebo ne?" „No…já nevim… no, jsou domácí.“ Ehm… ale byl to takový roztomilý chlapec. Podruhé tu bylo narváno a servírka se měla co otáčet, ale zvládala to rychle, s úsměvem a ještě s ujištěním, že "Ta šlehačka je opravdu šlehačka, žádnej hnus ze spreje“.
K obědu jsem si dala hovězí guláš za 75,– s již avizovanými knedlíky. Knedlíky já raději nekynuté, tyto byly kynuté, ale opravdu domácí a nerozpustily se ve šťávě hned na kaši, takže bylo vcelku snadné, abych je vzala na milost.
Měkkého hovězího bylo několik obrovských kusů. Šťáva mne překvapila tím, že nebyla nějak zvlášť cítit cibulí, jak to u guláše bývá. Převažovala paprika, celkově měla šťáva říz. Tohle jídlo vařil někdo, kdo má názor.
Švestkový koláč z druhé návštěvy byl vlhký, s pořádnou dávkou švestek a drobenky a kopcem šlehačky. K tomu vcelku pitelné „malé“ espresso.

„Požaduji svědectví, spolehlivá svědectví, nikoli možnosti, ale důkazy…“ (Josef Dobrovský)
Podávám svědectví, že Boučkův statek je důkazem, že návrat poctivé české kuchyně bez trapných obezliček je skutečně reálný. Takové národní obrození by zasloužila každá vesnická hospoda.

Boučkův statek jako typická lidová stavba se sedlovou střechou v Pojizeří je v současnosti kombinací hospody a galerie s pravidelně konanými výstavami. Na jídlo se určitě stavte, ať už budete koňmo, kolmo nebo sem připádlujete. Třeba na přelomu července a srpna, kdy se tady každoročně koná festival Benátská noc.

Hospoda prezentuje svou kuchyň jako staročeskou, ve skutečnosti jde o současnou českou klasiku v poctivém podání, kterou široko daleko předchází její dobrá pověst. Také my sem zavítali na doporučení. Interiér je klasicky „roubenkový“, s velkou pecí a dřevěnými lavicemi. Velice útulný. Krásné počasí nás ale přimělo sednout na dvorek pod obrovitou košatou lípu.

Křídová tabule nás lákala snad na všechny druhy gulášů (ten jelení v chlebu za 119,– byl nejdražší položkou), my si ale řekli o koprovku s vejcem a brambory a rajskou s hovězím a knedlíkem. Předtím jsme ještě žaludky naladili hutnou frankfurtskou polévkou s bramborem a párkem. Ta chutnala dobře, byla akorát kořeněná, akorát slaná. Mé trauma ze školní jídelny tímto bylo jednoznačně zažehnáno :) Krémové, spíše sladší koprové omáčky byl plný talíř a vajíčka jsem dostala rovnou dvě. Přestože si mlaďounká kuchařka dala záležet s vařenými bramborami, které dozdobila rozkvetlým medvědím česnekem, mnohem více bych ocenila v omáčce kopr čerstvý namísto sterilovaného. Osobně preferuji její sladkokyselejší variantu, se zdejším výkonem jsem ale musela být nadmíru spokojená. Rajská byla stejně krémová a slaďoučká a kečupem ji rozhodně neznehodnotili. Tři plátky hovězího byly libové a měkké. Co mě ale potěšilo nejvíc, byl domácí načechraný houskový knedlík, který do sebe lačně vpíjel rajský sosík. Na talíři nic nechybělo, nic nepřebývalo. Všechna tahle sranda se dvěma čepovanými nealko Svijany nás vyšla na rovné dvě stovky. Tohle místo je český hospodský nadstandard a poměrem cena kvalita gastro zjevení nejen pro vodáky. Příště si rozhodně nenechám ujít domácí kynuté knedlíky, které se na nás borůvkově smály od vedlejšího stolu.

Patrně jsou tady zvyklí na rušný provoz, protože nás za dobu návštěvy hbitě obsloužili tři různí mladí lidé. Neměli ani potíž nahánět nás s polévkou u Jizery, kde jsme se zdravili s proplouvajícími. V Malé Skále je hezky, vyražte.

Uprostřed Malé Skály, za mostem přes Jizeru, je dvůr s vejminkem a roubenkou. V roubence je setnice a v setnici je hospoda… A celé se to jmenuje Boučkův statek.

Rozbořenými vrátky vejdete na dvůr a přes zápraží do roubenky, kde jsou napravo dveře, které fungují jako stroj času. Setnice se totiž od dob původního užívání moc nezměnila. V jednom rohu jsou obrovská kamna s pecí a zápecím (kde jsou dokonce povlečené peřiny, asi kdyby na člověka padla únava po jídle). Bundy si můžete pověsit třeba na hambalky nad pec. Vedle kamen je vstup do kuchyně a pak jediný nutný anachronismus a to výčep a bar s kávovarem. Podél zbylých stěn jsou lavice a velké stoly, do hospody se vejde tak pětatřicet lidí. Navíc se tu opravdu nemusíte bát, že by se někdo ofrňoval, že máte zablácené boty z kola nebo sníh až za ušima z běžek…

Jídelní lístek v tištěné podobě tu nevedou. Nabídka je sepsaná na tabuli nad výčepem a postupně se z ní umazává to, co už došlo. Menu je postavené na domácí české klasice. Denně mají jednu až dvě polévky a pak průřez všemožnými řízky, gulášem, pečenými koleny apod. Točí tu Svijany a čepují kofolu. Proslavený je místní borůvkový koláč ve dvou variantách – s drobenkou a nebo pudinkovo-želatinový.

Tentokrát padl výběr na zelňačku – té byla obrovská miska, polévka byla hodně opaprikovaná a jemně nakyslá, s velkými kusy uzeného masa (bez smetany – tak znám zelňačku já). Jako hlavní chod jsem si dala jehněčí koleno se špenátem a šťouchanými brambory. Porce jak pro regiment. Maso skvěle připravené, měkké, od kosti odpadací. Brambory trochu kolísaly v našťouchání a místy v uvaření (spíš rozvařené). Místo omáčky byl výpek s kořenovou zeleninou a rajčaty. Kombinace voňavá díky samotnému masu, jako dochucovadlo snad jen sůl, pepř a bobkový list. Variace ingrediencemi zimní, ale ve výsledku vcelku lehká, jen toho špenátu bylo až moc. Ze všech jídel tu navíc čiší poctivý základ, všeho velké rozeznatelné kusy, prostě žádné náhražky.

Vzhledem k extrémně žravé společnosti jsem jim nezvládla ochutnat svíčkovou a guláš, ale za to jsme si dali obě varianty koláče a ještě jeden dezertový kynutý borůvkový knedlík se šlehaným tvarohem a šlehačkou, domácí, z 33% smetany.
Drobenková varianta koláče byla trochu sušší než tak pudinková, ale obě byly plné borůvek a nebyly přeslazené. Přesné ceny si nepamatuju, ale kombinace polévka-jídlo-koláč-pití se útratou točilo kolem 200Kč.

Obsluhu tvoří dvě slečny, jedna akčnější obíhací, druhá víc za výčepem. Svižně objednává nápoje, do toho rozdává účty a nosí jídlo. Má přehled v nabídce včetně toho, že si pamatuje, co už třeba dochází – třeba moje koleno bylo poslední.

Poznámky a rady před cestou:
O statku už se docela hodně ví, bývá ukrutně plno, někdy je nutné čekat, až se uvolní místa. Pokud sem pojedete cíleně, udělejte si rezervaci.
Zimní provoz je pouze v setnici, v létě funguje i druhá místnost v chalupě a na dvoře pak gril. Natřískáno je pak ale ještě víc – cyklisti jsou všude!