Achjo. Některé recenze člověk nepíše s lehkým srdcem. Na druhou stranu mi svědomí nedovolí, nechat tu jen jednu mojí (dost nadšenou) recenzi. Po první návštěvě jsem byla naladěna ve stylu „pojedu sem na jídlo přes celou Prahu“. Po druhé návštěvě „jídlo pořád super, ale zbytek tak nějak nijaký". No a po včerejší večeři jsme s drahým konstatovali, že Florentýnu už jedině na rychlý oběd (protože máme poukázku) nebo jídlo s sebou.

V bistru to vypadá pořád trošku jako v Kuřeti v hodinkách, v jehož bývalých prostorách se nachází. Nevím, jestli se to někdy změní, ale já bych to určitě doporučovala, protože mi prostředí ke konceptu nesedí. Je to celé takové studené, což umocňují i podivné větrací otvory, ze kterých na nás v polovině večera začal foukat studený vzduch. Když se k tomu přidá rádio (s rozjásaným moderátorem, Scatmanem k předkrmu a Lucií Bílou k hlavnímu chodu), nezbývá vám nic jiného, než utéct na dezert jinam (a to jsem se na tu hrušku vařenou ve víně, s pravou šlehačkou a čokoládovou omáčkou těšila celý den).

Obsluhovala nás ta chladnější servírka, která sice dělá všechno co by měla, ale dělá to tak nějak mechanicky a často i docela špatně. Optala se, zda nám chutnalo, ale je vidět, že je jí to docela jedno. Dolévala nám víno i vodu, ale kdovíproč vždy nejdřív drahému a pak teprve mně. Narozdíl od její milé (i když zmatené) kolegyně z minula, kohoutkovou vodu nenabídla. Při placení se jí v hlavě zrodila myšlenka, že si zaslouží 15% dýško a neobtěžovala se donést peníze nazpět. Jako pomyslný poslední hřebíček do rakve bych označila to, že servírka i číšník obědvají/večeří oba najednou, takže lokál je bez servisu (to se dopr**** nemůžete vystřídat, když jste tam dva?!).

Jako předkrm jsme si objednali kachní paštiku; byla velmi jemně ochucená, s plátky mandlí, malými kyselými okurkami a kapary, podávaná s dvěma plátky čerstvé bagety. Frisée s balsamicem trošku navíc, ale to už rýpu.
Nad hlavním chodem jsem trošku váhala, ale nakonec jsem zvolila candáta pečeného na másle s pomerančovou (proto to váhání) bramborovou kaší. Filet z candáta byl připravený i ochucený na jedničku – křupavá kůže, pevné, ale měkké maso, příjemná chuť kmínu. A ta kaše! Dokonalost sama, kdo by byl čekal, že pomeranč a brambory půjdou tak skvěle dohromady. Sametově hebká konzistence doplněná kousky pomerančové kůry a lžící (asi) pomerančovo-skořicovo-jablečné „marmelády“ se zrnky granátového jablka. Talíř postříkán balsamicem. Proč?!
Drahý si vybral kančí ragů s jemným karlovarským knedlíkem. Byla toho opravdu velká porce; měkké maso, hladká poctivá omáčka (myslím, že jsem v ní cítila základ z kořenové zeleniny – mňam!). Na knedlík si ani nevzpomínám, jak byla ta omáčka dobrá. Navrchu frisée s balsamicem. Proč?!
K pití jsme vybrali Veltlínské zelené od Zdenka Vykoukala ze sdružení Autentisté. Jakožto laik můžu opravdu říct jen to, že bylo výborné, ač málo vychlazené (což při poslední sklence už dost vadilo).

U Florentýny jsme se v průběhu prosince zastavili dvakrát, z toho podruhé to bylo se slevovým kuponkem z jednoho ze slevomatů. Nutno říct, že ten se projevil opravdu jen na účtence.

Že se jak zvnějšku, tak zvenčí vyskytují ještě pozůstatky Kuřete v hodinkách, se tu už několikrát zmiňovalo. Nevím, jaké jsou plány do budoucna, mně to moc nerušilo, ale do konceptu to úplně nezapadá.

Co pro mě vnímání prostředí ovlivnilo ze všeho nejvíc, byla ale bohužel všudypřítomná zima. Jsem docela zmrzlík, takže jsem to sváděla na svou přecitlivělost, ale když si další hosté, kteří se stavili jen na kávu a dezert, po celou dobu nesvlékli kabáty, pochopila jsem, že to není mnou. Byla mi zima, a tak mi místnost přišla studená, neútulná, stropy moc vysoké… Stejně chladná byla i obsluha, možná jí ale jen mrzl úsměv na rtech (ale servis v pořádku). K jemnému rozzáření došlo až po pár locích hřejivého a voňavého svařáku (dokonce s porcí koření). Najednou světla zteplala, mně se zalíbila nenápadná malba i vkusné vánoční dekorace a bylo hezké skrz okna koukat do vánice.
Ještě kdyby se tak radio přeladilo na jinou stanici, popové hity atmosféře moc nesvědčí.

Pro nás váhy je takhle krátké menu potěšující. V polévkách jsme zvolili tradiční hovězí vývar a mrkvovou, u hlavního jídla jsem neodolala možnosti vyzkoušet obě variace kance s omáčkami (mimochodem – bod za nápad, nabízet 2v1!, i když porce to byla dohromady obří), přítel zvolil kuřátko s nádivkou v kaštanové omáčce.
Neb se samo Bistro vyznačuje souslovím „kopa lásky", určitě by v kuchyni potěšilo, že vývar přítel popsal "jako od maminky“. Mrkvová polévka byla slaďoučka, vydatná. První varianta kance se zelím a knedlíky mi chutnala, dobré, poctivé, ale prostě klasika. Ovšem druhá verze s krupicovými noky a šípkovou, to byla lahoda. Škoda, že asi dva nočky byly vevnitř nedovařené. Do těch zbylých, nadýchaných jsem se zamilovala! Kuřátko bylo pro přítele trošku maličké, taková dámská porce. Ale chutná.

Potěšilo mě, že espresso naservírovali ve větším šálku s konvičkou s horkou vodou, abych si případně já sama kávu „prodloužila“, teplé mléko a sklenička vody včetně.

V případě druhé návštěvy už bylo o něco tepleji, ale pořád na svetr. A obsluha byla vřelejší. Bod získala mrkvová polévka, kterou si po minulé ochutnávce ode mě dal i přítel, který obvykle milovníkem těchto pokrmů nebývá. Já opět neodolala kanci, teď už jasně se šíkovou – tentokrát byly nočky v pořádku. Přítel dostal „řízeček“ :) přes celý talíř a pochvaloval si i vídeňský bramborový salát, ten přeci jenom taky nemají všude. Jen ten citron, citron! Jak si asi to ozdobné kolečko na řízek vymačkat?

Odpolední časovou proluku v centru města v okamžiku husté vánice jsem se rozhodla vyřešit něčím dobrým někde, kde je milo, teplo, příjemno a budou tam mít něco dobrého na zub. Vzpomněla jsem na Bistro Florentýna, o kterém jsem se dočetla na Scuku.

Tedy, nepřečíst si, že je to uvnitř Kuřete v hodinkách, nikdy bych to nenašla. I tak jsem to v té chumelenici minula a už to vztekle chtěla vzdát, nebýt černé tabule lákající na kuřátko s nádivkou v kaštanové omáčce. Uvnitř bylo zcela prázdno. To mě deprimuje a chtěla jsem vycouvat, ale hned se mě ujala milá servírka, ať se prý nelekám prázdnoty, že je to náhoda a za chvilku se jistě někdo další objeví (objevil;). Usadila mě a (což oceňuji) nehypnotizovala mě pohledem, zatímco jsem si vybírala, jen koutkem oka registrovala, kdy odložím lístek. V místní osamocenosti jsem se s ní pak dala chvíli do řeči, dověděla jsem se tak, že prý to zřejmě výhledově přestane být bistro a bude to Restaurace Florentýna.

Lístek jsem sice odložila dost rychle (kuřátko s kaštany z tabule bylo předem vítězem), ale zato jsem si málem neodložila kabát – mají tu ukrutnou zimu, asi jak není vchod oddělen žádným zádveřím. Ve vánici tu docela podfukovalo. Prostředí je poněkud podivně obojaké – půl kuřete, půl Florentýny. Nevím, jak to tu vypadalo dříve, ale velká ozubená kuřata na oknech budou jistě relikvií. Vnitřek je vybaven teple tmavým dřevěným nábytkem a roztomile pražskoměšťansky hnědě vyválečkován. Ale celkově mi to tu nějak nesedne. Asi kvůli všudypřítomnému zubatému kuřeti a chladu. Je možné, že je úprava interiéru v procesu a kuřata budou postupně humánně inhumována. Zatím ale prostředí spíš nic moc.

Hlavním cílem tu ovšem bylo jídlo s „vraženou kopou lásky“, jak je psáno na webu. Kuřátko jsem obdržela dosti rychle. Půlka baby kuřátka rozdělená na dvě části, doměkka upečená. Pro mě by kůžička mohla být vypečenější, ale možná byl spíše dušený vzhled záměrem. Pod kuřátkem pěkný kousek měkké houskové nádivky a vydatně kaštanová omáčka s kusy měkkých kaštanů. Přílohou měly být bramborové chrupinky. Z těch se vyklubaly válečky opečených (zřejmě) škubánků. Měkké a kypré uvnitř, kůrčička zlatá a křupavá. Pochutnala jsem si moc. Přesto je tu ale. Je to Žižkov, žádná hlavní třída v centru. 190 Kč mi znělo jako cena celkem přijatelná. Jenže – ne za takovouhle porci. Já se toho jakž takž najedla, ale jen s tím, že pokračuju na sraz do kavárny a tam se něčím dorazím. Půlka kuřátka stačila, ale těch šištiček bylo jen pět a dosti malých. Svého muže si sem po této zkušenosti ale vzít netroufnu, tohohle by se rozhodně vůbec nenajedl. Chápu, že kuřátko není levná surovina, ale tak by snad nemuselo být tolik šetřeno na bramborové příloze. Zřejmě je předpokladem první chod v podobě polévky. Ale i s polévkou by to bylo prostě leda pro ženskou, manžel by si musel dát místo jednoho hlavního jídla dvě. Překvapuje mě, že v jiných recenzích zde na Scuku jsou porce popisovány jako velké. Tak teď nevím – jsem extrémně žravá, nebo moji porci zrovinka ošidili?

Foodblog Bistro Florentýna mám v seznamu sledovaných blogů už dlouho. Nedávno jsem ho chtěla vymazat, protože se tam nic nedělo, ale nakonec jsem to, už ani nevím proč, neudělala. Možná to byla intuice, nevím. A pak se tam NĚCO objevilo – z bistra virtuálního se stalo bistro opravdové. Vzhledem k tomu, že na oběd v polední pauze mám Florentýnu trochu z ruky, nechala jsem se k první návštěvě zlákat až svatomartinským menu.

Bistro se nachází v prostorách bývalé restaurace Kuře v hodinkách a vzhledem k tomu, že navenek (i uvnitř) tak stále vypadá, trošku jsme tápali, jestli jdeme správně. Jen na dveřích je malá cedulka „Bistro Florentýna“ a vedle nich ručně psané cedule s denní nabídkou. Uvnitř najdete vysoký barový pult ozdobený gramodeskami, tmavohnědé dřevěné stoly a židle, dva jako-křišťálové lustry a další zbytky z původního „Kuřete“. Předpokládám, že časem (mají otevřeno teprve dva týdny), interiér předělají a bude víc ladit s nabídkou a vlastně i se stylem, jaký znám z Florentýnina blogu a kuchařek. Tady je tedy těžké hodnotit, představovala jsem si to tu nějak víc francouzské a domácké, třeba s kostkovanými ubrousky nebo něčím podobným. Každopádně prostor je světlý a vzdušný, nekouří se tu a u obyčejných dřevěných stolů se nám jedlo dobře.

Měli jsme rezervaci, ale zdaleka nebylo plno – kancelářské krysy z okolí o Florentýně asi ještě nevědí. Hned po vstupu se nás ujala velmi milá servírka, která nás usadila a celou dobu se o nás starala. Musím jí přiznat, že byla opravdu ochotná, snaživá, hodně usměvavá a často se chodila přesvědčovat, jestli nám něco nechybí. Bohužel se zdála také dost zmatená. Netušila, jaké svatomartinské víno mají (ale běžela to zjistit), když jsem měla dotaz k předkrmu, tak nevěděla také (ale zavolala nám majitelku, která mi odpověděla). To, že obsluha měla k profesionalitě daleko, je fakt. Pokud bych si ale měla vybrat mezi nabiflovaným studeným čumákem a touhle milou paní, volím jednoznačně ji. Stačí, když si přečte menu, před směnou se majitelky zeptá, co je co a já nebudu mít výhrady.

Objednali jsme si jedno kompletní svatomartinské menu – sklenka svatomartinského vína; paštika z kachních jater s mandlemi a sušenými švestkami; pečená husa s nádivkou, zelí s jablečným moštem a opékané bramborové slejšky, tvarohové knedlíčky se švestkami dušenými na víně, výslužka (martinské rohlíčky) – a po konstatování, že tuhle nálož dvakrát nedáme, už „jen“ vepřový řízek v oříškové strouhance s vídeňským bramborovým salátem a víno.
K vínu jsme dostali kohoutkovou vodu ve džbánku a ke všem jídlům talíře i příbory navíc, abychom se mohli podělit a vzájemně ochutnávat, což jsme velmi ocenili.
Paštika byla podávána s teplým domácím rohlíčkem (mňam!), byla velmi jemná, s kousky švestek a mandlí, obalená ve slanině, doplněná okurčičkou, kapary a hlavně dvěma kousky konfitovaných husích fois gras. Ještě nikdy jsem fois gras neochutnala, takže nevím, jestli byla správně upravená, ale chutnala skvěle. Nedokážu je k ničemu přirovnat, chuť byla plná a tučná, konzistence dokonale sametová a po dojedení jsem se skoro rozbrečela, že je předkrm pryč.
Řízek se salátem byly ve skutečnosti řízky dva – jeden normální a jeden obrovský. Maso bylo vyklepáno dotenka, přes to bylo velmi šťavnaté, strouhanka křupavá se zvláštní chutí, možná to byly ty oříšky. Salát byl správně dochucený, brambory akorát uvařené a k řízku pasoval skvěle. Celému jídlu se nedalo vytknout téměř nic, jen ten citrón. Zkuste si, prosím, vymačkat na řízek kolečko citrónu a nemuset si poté jít umýt ruce. Ano, je to tak, lepší je citróny krájet na měsíčky.
Husí stehýnko bylo skvěle propečené, téměř samo odpadávalo od kosti, maso šťavnaté a kůže křupavá. Až tak křupavá, že jsem jí s chutí snědla, což normálně nedělám. Nádivka byla měkoučká, dobře okořeněná a obalená v plátku slaniny. Červené zelí bylo děláno z čerstvého, ne kysaného, bylo tak akorát kyselé a sladké a klidně bych ho jedla jen tak. Bramborové slejšky byly v pořádku, ale husa&spol. byla tak skvělá, že je trošku zastínila. Na talíři jsme nechali kousek hrušky s brusinkami, protože nám to ke zbytku nějak nepasovalo.
Po menší pauze (oceňuji, že servírka se mezi jednotlivými chody ptala, zda může servírovat další a necpala to do nás pod tlakem) jsme dostali dezert. Nadýchané tvarohové knedlíčky lehce obalené ve strouhance, doplněné tuším spíš blumami než švestkami, které byly ve víně podušené jen lehce a tak jim zůstala příjemně pevná struktura.
K dezertu jsem si objednala espresso, po dotazu na velikost jsem zvolila „piccolo“ a kdovíproč dostala obrovský šálek (asi na cappuccino). Naštěstí samotné kávy bylo správné množství, na tácku ještě s konvičkou horké vody na případné dolití, mlékem a cukrem. Káva nebyla jistě ta nejlepší, kterou jsem kdy pila, ale v našich končinách to byla jedna z těch povedenějších a oběd mi rozhodně nezkazila.

Před odchodem jsme ještě dostali výslužku v podobě martinských rohlíčků (i já, která jsem menu neměla). Nadýchané máslové těsto, plněné v jednom případě povidly a ve druhém tvarohem a posypané mandlemi, nemělo chybu.

Pro pořádek bych měl hned na začátku upozornit, že s provozovatelkou tohoto podniku se známe z jejích a dalších stránek a gastro akcí. Že přijdu jsem ji ale dopředu nevaroval a ona sama přišla z kanceláře až když už jsem byl v půlce večeře, takže to nemohlo výkon kuchyně a personálu ovlivnit. Když tedy Florentýna přešla od virtuálního bistra ke skutečnému, nemohl jsem odolat pokušení vyzkoušet, jak se jí to daří. Váhal jsem, zda po návštěvě budu vůbec psát recenzi, protože podnik se mění v podstatě za chodu a to poměrně výrazně (oproti předchozí restauraci Kuře v hodinkách, která v těchto prostorách byla, je to úplně odlišný typ podniku – alespoň pokud vím, vlastní zkušenost nemám, protože i když Kuře v hodinkách považuju za jednu ze zásadních desek českého bigbítu a rád si jí pouštím, stejnojmenná restaurace mě nikdy k návštěvě nenalákala – vždycky, když jsem jel kolem, tak jsem si říkal, že bych to mohl třeba někdy zkusit, ale nikdy k tomu nedošlo) . V průběhu návštěvy jsem se ale rozhodl recenzi napsat, protože i když jsou tyto ještě stále probíhající přeměny vidět (nejvíc na interiéru), bistro už podle mě za návštěvu rozhodně stojí teď.

Když už jsem nakousl interiér: zvenku stále ještě jsou vývěsní štíty Kuřete v hodinkách, takže pozor na to, pokud byste podnik hledali. Že jste správně vás ujistí cedulka na dveřích a tabule s denní nabídkou. Vstupnímu prostoru dominuje barpult s motivem gramodesek asi ještě od kuřete, ale kolem něj už projdete do nově zařízené světlé místnosti s jednoduchým tmavým dřevěným nábytkem, který mi ke konceptu bistra docela sedí. Otázka je jaká tu bude akustika, když se prostor zaplní, při mé návštěvě byly v této části obsazené tak tři stoly, takže byl klid. Chodba opět ještě ve starém „KVH“ stylu pak vede ke schodům do suterénu, kde se skrývají toalety a kuřácká část.

Dvoučlenná obsluha mě přivítala pozdravem hned ve dveřích a nechala mě vybrat, kam se posadím. Obsluhovala mě mladá servírka, její kolega po chvíli zmizel do suterénu obsluhovat skupinu cizinců, která se usadila tam. Lístky (zejména jídelní část je sympaticky krátká) už byly na stole a navíc jsem je znal z webu, takže jsem si jen krátce prošel nabídku a vzápětí u mě slečna servírka byla pro objednávku. Celý servis zvládala profesionálně a s úsměvem, na druhou stranu pokud bych nebyl dopředu připravený na to, jaký podnik mě čeká a vešel jsem dovnitř náhodou, asi by mi chyběla větší snaha nabídku vysvětlit (přeci jen jde o v našich podmínkách a této cenové kategorii zatím bohužel dost neobvyklý koncept restaurace).

Tím se dostávám ke kvalitě. Měj jsem vlastně čtyři chody plus kávu, takže toho bude dost. Začal jsem polévkou. Vývar byl poctivý, domácí, na nudličky nakrájená zelenina i kousky masa měkké tak akorát a na plátky nakrájený krupicový nok příjemně nadýchaný. Asi jediné, co by se na něm dalo vylepšit by bylo lépe vybrat maso do něj, dva kousky v mém talíři byly tvořeny jen tukem. Pokračoval jsem rovnou dvěma hlavními chody (ač jsem dost jednoznačně pro šípkovou), neodolal jsem nabízené možnosti ochutnat divočáka v obou verzích dilematu z Hrabalovy povídky a filmu v polovičních porcích. První mi na stole (podle mého přání) přistál kanec se zelím a chlupatými knedlíky. Na kousky nakrájené maso (zřejmě už takto nakrájené pečené) a hutné knedlíky mi chutnaly, zelí mě nadchlo – připravené trochu neobvykle z čerstvého zelí a nikoliv kysaného, ale tím lépe, navíc bylo skvěle ochucené. Přesně ten druh, kterého bych si doma s klidem naložil vrchovatý talíř a maso a přílohu bych doplnil „jen aby se neřeklo". Trošku škoda akorát byla, že bylo na rozdíl od zbytku jídla opravdu hodně horké – knedlíky a maso měly teplotu akorát ke konzumaci. Reprezentant tábora "se zelím" tedy ukázal velmi dobrý výkon a pojďme k soupeři. Ten se dostavil pro změnu v plátcích krájených z většího kusu masa pečeného v celku, s doprovodem husté omáčky a nadýchaných krupicových noků. Ty jsou u tohoto pokrmu trochu neobvyklé, ale mě kontrast jejich nadýchané konzistence s hustou omáčkou a masem bavil. Chuťově potom všechno ladilo skvěle, omáčka byla z těch sladších, ale maso rozhodně nepřebíjela. Znovu se objevil i teplotní kontrast, tentokrát byly o poznání víc horké než zbytek jídla noky. A můj verdikt: v Bistru zvládají obě verze velmi dobře, ale šípková je šípková… Na závěr jsem si potom dal čokoládovou huspeninu – donesli mi ji v široké koktejlové sklenici na vysoké nožce a se sněhovou pusinkou navrch. Čokoládová hmota byla hutná, opravdu čokoládová a nepřeslazená, zkrátka jednoduchý a příjemný dezert. Samozřejmě jsem si objednal i espresso – při objednávce jsem byl dotázán na objem s použitím "slova na P“, ale to je holt bohužel u nás ještě stále jedna z těch lepších možností. Káva mi bohužel přišla na stůl ve velkém šálku na cappuccino, ale to bylo až na použití předemleté kávy (neslyšel jsem mlýnek, jen cvaknutí dávkovače) jediné, co jí mohu vytknout. Objem kávy samotné, servírování se sklenkou vody, konvičkou horké vody na případné dolití, teplým mlékem a cukrem bylo jinak ukázkové, ani crema na povrchu nenaznačovala nějaký problém v extrakci. A chuť tomu také odpovídala – velmi slušně připravená velmi slušná Saquela směs (jestli se předemletí kávy do zásobníku nějak projevilo v chuti v tomto případě nedokážu zhodnotit, přeci jenom tyto směsi obsahují nějaký podíl robusty, která mě osobně posouzení ztěžuje, protože ji nemusím). Každopádně můžu říct, že v restauračním provozu u nás takovéto zacházení s kávou působí skoro jako zjevení a ani specializovaných kaváren, kde dostanu lepší kávu bych v Praze nenapočítal nijak moc. Za kávu tedy velká pochvala (za podmínky, že příště dostanu správný šálek (-:).