Dvakrát víkendový oběd, dvakrát ne úplně přesvědčivý zážitek. Prostě další podnik spadající do kategorie „použitelné, ale ničím výjimečné“.

Interiér mi připadá celkem fajn, industriální nádech prostoru bývalého Wines Home mi sedí. Přední barová část má poměrně působivou intimní náladu, samotný jídelní sál je naopak prosvětlený a velmi rozlehlý a členitý. I stoly jsou sympaticky vzdálené jeden od druhého, takže pokud neschytáte hlučnou skupinku mužů se severomoravským přízvukem (aka „Pšonci“) jako my, pravděpodobně se vám dostane příjemně klidné atmosféry.

Z polévek jsme vyzkoušeli nepříliš vydařenou Minestrone (85 Kč – mastnější, zelenina úplně rozvařená, použity zmražené zelené fazolky), povedenější toskánskou rybí (120 Kč – hustý a sytý rajčatový základ s kousky ryb, vydatností skoro hlavní chod) a v rámci denní nabídky krevetový vývar (60 Kč – hodně jemný, bez nějakého výraznějšího ochucení). Místní rajčatová bruschetta není špatná, zvlášť díky chutnému a křupavému domácímu chlebu (který přinesou i jako couvert s voňavým olivovým olejem a parmazánem), ale neškodilo by ubrat na tuku i česneku, který ze mě emanoval ještě druhý den.

Přílišnou dávkou oleje trpěly i všechny ochutnané těstoviny, ale jinak byly v pořádku – al dente, s adekvátním množstvím omáčky. Bucatini all´amatriciana představují hutné tomatové ragú s rustikální chutí guanciale, linguine ai gamberi byly lehčí, se skutečně čerstvými krevetami a jen přiměřeným množstvím petržele (možná si chef vzal k srdci přechozí recenzi). Bílé víno nebylo v omáčce bohužel moc cítit, přebíjel ho tuk. Gnocchi tu dělají domácí a velikosti cizrnových zrn, bohužel velmi měkké, ale doprovodná omáčka se sušenými rajčaty a krabím masem byla OK a nepřekombinovaná. Risotto s hříbky a jatýrky (180 Kč) mělo správnou krémovou konzistenci i na skus uvařenou rýži, houby i docela velký kus kuřecích jater ho hezky doplňovaly. Překvapilo mě ale v lístku neohlášené zakápnutí lanýžovým olejem – osobně ho mám moc ráda, ovšem jedná se o ochucovadlo s velmi výraznou a specifickou chutí, která nemusí každému sednout, takže neuvést ho v popisu jídla mi připadá poněkud riskantní. Něco podobného se stalo s mými Seppie col nero e polenta – polenta překvapivě obsahovala kusy hub. Samotní hlavonožci byli měkcí a dobře připravení, v hutné a tmavé omáčce s rajčaty a vínem, ladící kombinace i s přílohou, syté a hřejivé jídlo na zimu (220 Kč).

Sladká tečka se tu spíš nevyvedla. Špatná není hruška vařená v proseccu – měkká konzistence ovoce, pikantní chuť vína a skořice hezky doplněná malinovou omáčkou. Zato kávová pannacotta by si zasloužila ještě ladit a testovat, než ji dostane host na stůl – velmi těžká konzistence, nevýrazná chuť, zrníčka kávy nepříjemně drhnou na jazyku; za 110 Kč čekám víc (mimochodem ceny dezertů mi přišly ve srovnání s ostatními položkami v lístku docela vysoké, espresso za 29 Kč zase nepochopitelně levné). Čokoládová pěna (vlastně spíš našlehaný kakaový krém, pěnovou konzistenci mousse au chocolat to moc nemělo) byla chuťově docela dobrá, ale velké nerozmíchané kusy bílého tuku (číšník mi tvrdil, že je to tvaroh, co na to říct) ji posunuly do kategorie obskurních zážitků. Do židlí nás ovšem přibilo až mistrovo tiramisu (120 Kč) – množství kakaa na vrchu kamarád trefně komentoval jako ´kakaovou plantáž´, piškoty byly skoro suché, krém nevídané konzistence připomínající náplň indiánků doplněnou ještě o ztužovač šlehačky (mascarpone ani žloutky mi to tedy moc neasociovalo). Číšník nám nechtěl prozradit, z čeho že to syntetizují, ale prý je to recept patentovaný v Americe, co si přivezl šéfkuchař z Itálie (čímž potvrdil naše podezření na nějaký nadnárodní petrochemický koncern).

Káva značky Izzo měla (po dotazu na velikost) správný objem, ale řídkou cremu a nepříjemně svíravou a hořkou chuť. Z rozlévaných vín doporučuju Gruner Veltliner, je příjemně svěží a živý.

Při první návštěvě působila obsluha lehce zmateně – někteří nás zdravili dvakrát, jiní vůbec, číšník mimo jiné nepředstavil denní nabídku, zato pobavil otázkou „jdete na oběd?“ (ne, jdu si k vám do restaurace v sobotu v jednu odpoledne koupit šroubky a pak trochu pokouřit opium). Zato mě nepobavila jeho kolegyně, která si při objednávce karafy vody neuměla odpustit lehce opovržlivé ušklíbnutí typu ´další socka´ (po objednávce tříchodového menu krát dva už se k nám chovala normálně). Při druhém pokusu po cca dvou měsících už personál vypadal zajetěji a sebevědoměji (dokonce tak sebevědomě, že na náš komentář příliš měkkých gnocchi servírka bez velké lítosti odpověděla, že tak se to prostě u nich vždycky dělá, protože je to šéfkuchařův recept), kohoutkovou vodu donesli bez grimas a s plátky limetky. Obecně se celkem snaží, odebírají kabáty, ptají se na spokojenost, orientují se v nabídce. Stejně jako u jídla tomu ale prostě chybí vyvážený výkon a to něco navíc, kvůli čemu se vyplatí jet do dobré restaurace přes půl města – servis i kvalitu nechávám za tři.

Cestou do práce jsem si nemohl nevšimnout billboardů lákajících k návštěvě nedávno otevřené restaurace Bílkova 13. Bezva, to se mi hodí do projektu gastronomického průzkumu Josefova, tak jsem se tam vypravil na oběd.

1. Prostředí
Zvenku působí restaurace celkem zvláštně, protože když se podíváte oknem dovnitř, tak zjistíte, že je úplně prázdná. Designu exteriéru dominuje černá barva, která také nevábí ke vstupu a na webových stránkách inzerovaná silvestrovská akce s názvem „LA NOTTE DELLA MAFIA“, také něco naznačuje. Když tam ale nevlezu, tak nezjistím, jak to je, že? Po vstupu se mě ihned ujal číšník, vzal mi bundu a odvedl mě kamsi dozadu. Členitý interiér je vyveden v lícové cihle, na zemi je šedý beton, u černého stropu tlusté černé trubky se vzduchotechnikou. Osvětlení zajišťují velké oranžové válce. Působí to jako něco mezi klubem a restaurací. Překvapilo mě, jak je restaurace veliká, určitě hodně přes 150 míst, obsazených ale bylo asi 5. V restauraci je také docela velká uzavřená vinotéka. Jsou zde i zařízeni na nějaké kurzy vaření, mají zde velký, ze všech míst viditelný nerezový stůl s dřezem a plotnami. Vzhledem k tomu, že jsem byl ve velkokapacitní jídelně téměř sám, trochu jsem se bál :) Kdyby byla restaurace plná možná by to působilo útulněji, těžko říct. Za prostředí bych dal 3 body.

2. Servis
Nejdříve se mě ujal číšník, který se snažil o trošku zvláštní formální vystupování, které se příliš nehodilo k prostředí podniku. Když se mi snažil prezentovat denní nabídku a nemohl si vzpomenout, s čím přesně jsou ty těstoviny, tak to působilo až komicky. Dále se mi věnovala už jen slovensky mluvící servírka, která už byla docela v pohodě, usměvavá a příjemná. Dokonce jsem si rozšířil slovní zásobu, když jsem zjistil, že espresso se slovensky řekne „pikoľko“ :) Moc mě nebavilo, že tam uprostřed restaurace něco řešil provozní s číšníkem. Zájem o mou spokojenost byl na závěr projeven a doplněn žádostí, abych jim zachoval přízeň. Zachovám tedy střední přízeň a za servis přidělím 3 body.

3. Kvalita
Chtěl jsem si dát něco, na čem bych poznal, jak vaří (cituji z jejich webu) „jeden z kuchařských géniů z Itálie“, zdejší šéfkuchař Petr Krejčí (typicky italské jméno :). Jako předkrm jsem si dal slávky na bílém víně (180 Kč). Slávky byly perfektní, ani jedna potrhaná, dokonale vyprané, žádné skřípění písku mezi zuby. Omáčka hezky voněla vínem. Na můj vkus tam ale bylo moc česneku a petrželky, což se projevilo tak, že u prvních pár slávek jsem to vnímal jako výraznou chuť, posledních pár slávek jsem už měl problém pozřít. Hlavní jídlo byly spaghetti carbonara (155 Kč). Těstoviny byly přesně al dente, množství omáčky bylo správné, žádný bazén, tak akorát opatlané těstoviny. Omáčka byla úplně zbytečně nadupaná petrželkou (asi znak kuchařských géniů z Itálie). Navíc byla něčím zvláštním zahuštěná, takže měla takovou zvláštní lepkavost. Vajíčka se mi ve smetaně moc nedařilo rozeznat. Jídlo tedy nebylo nijak úžasné, ale ani nijak špatné, řekl bych, že ve své cenové kategorii bylo průměrné. Dávám tedy 3 body.