Do Avie v Brně mířím pravidelně, pokud mám prostor na delší, příjemný oběd. Zhltat to, co vám zde přinesou, se totiž rozhodně nevyplatí, protože by to byla věčná škoda. Stejně tak je Avie výborná i na večeři, jen bych ji asi nezvolila v touze po intimním romatickém gastrozážitku anebo na pracovní schůzku.

Nádherný, vzdušný a světlý prostor bývalého společenského sálu Husova sboru byl totiž navržen tak, aby bylo slyšet přednášejícího či muzikanty na koncertě. A tak se akustika stará o zesílení veškerých zvuků a pokud je více zdrojů, tak se tyto o sebe dost tříští. Naštěstí v Avii nepouští žádnou hudbu, natož rádio.

Jídelní lístek je krátký, velmi často obměňovaný, podle sezóny a především se zde hraje na denní speciality, které jsou napsané na tabuli u vstupu do restaurace. Při troše štěstí bude mít službu číšník či servírka, která si dokonce menu bude pamatovat.

Určitě stojí za to dát si libovolnou z ryb. A Avie patří v Čechách a na Moravě k jedné z mála restaurací přijatelné cenové hladiny, kde jsem ochotná si dát i mořské plody. Pokud jsou zrovna v nabídce slávky – rozhodně neváhejte a objednejte si je. Stejně tak neprohloupíte s risottem, které je ochuceno podle toho, co zrovna roste a dozrává a chutná přesně tak, jak má – tedy krémová hmota z kulatozrnné rýže s vývarem, dobrým vínem, parmazánem a sezónní zeleninou.
Domácí dezerty v italském stylu taky bývají spolehlivou volbou.

Kamenem úrazu je zde káva a personál.

Pokud se nic nezměnilo, tak obsluha rotuje i po dalších podnicích provozovatele a navíc mají problémy s docela velkou fluktuací. Proto nebývá výjimkou zapomenutá objednávka či její část a upoutání pozornosti občas dá taky dost práci. Na druhou stranu se nám nikdy nestalo, že by nás někdo zkoušel okrást a s případnými chybami přijde omluva.

Nepříliš kvalifikovaný personál (povětšinou studenti na brigádě) ovšem neumí uvařit kávu, takže při nejlepším dostanete průměrný nápoj, většinou to však bude cosi přepáleného a z vyčichlých zrn.

Avia café jsme navštívili poprvé a určitě ne naposledy. Věděli jsme, že restaurace orientující se na čerstvou středomořskou kuchyni je umístěna prostorách v Husova sboru, přesto nás velkorysost prostor překvapila. Esence brněnského funkcionalismu v kombinaci s určitou nedotažeností drobných vad, jako jsou popraskané podlahy či neopravené toalety, působí rozhodně zajímavě. Dobové fotky na zdech připomínají další brněnské podniky, které majitelé Avia café provozují nebo provozovat hodlají (např. proslulou kavárnu Era).

Ale přišli jsme sem hlavně za jídlem – a nelitovali jsme ani chvilku. Sotva jsme se usadili, přispěchal číšník a na stůl nám umístil černou tabulku s nabídkou jídel mimo běžný jídelní lístek. Mimochodem jídelní lístek se obměňuje každý týden, vejde se na jednu stránku a nehýří desítkami položek – obvykle nabízí tři čtyři těstovinová jídla a dvě jídla hlavní, k tomu nějaké polévky, předkrmy, salát a dezerty. Už to, že se pravidelný návštěvník může pokaždé těšit na nové pokrmy, je silnou motivací k dalším návštěvám.

My jsme se rozhodli, že si vybereme z tabulkové nabídky a tak na náš stůl za chvíli doputovaly předkrmy v podobě achátových šneků a slávek na bílém víně (každý za 180 Kč). Ještě předtím jsme byli upozornění, že slávky se koupou v lahodném sosíku a za účelem jeho vychutnání je vhodné si dopřát pečivo v podobě čerstvé ciabatty. Ta se osvědčila i pro „vytření“ zbytků bylinkovo-česnekové zálivky, která uzavírala šneky v jejich ulitkách. Kuchař zvolil pro úpravu šneků klasickou metodu, z ještě horkých ulit jsem vytahovala měkké šťavnaté kousky. Kombinace slávek ve vývaru s bílým vínem a česnekem se ukázala jako promyšlená. Také nás příjemně překvapilo množství škeblí – oproti standardnímu půltuctu šneků jich bylo na talíři alespoň třicet.

Jako hlavní jídlo jsme shodně zvolili mořského vlka s grilovanou zeleninou (170 Kč). Ryba byla mírně opečená, v bříšku se smotkem čerstvých bylinek, ozdobená skrojkem citronu. Jemně osolené a kořeněné bílé maso s máslovou chutí jsme vyzobali do posledního kousku a ač normálně nejsem žádný velký jedlík, takhle upravenou rybu bych s přehledem snědla víc než jednu. Grilovaná zelenina sestávala z lilku, cukety a zelené papriky a škoda, že si s ní kuchař nedal více práce. Některé kousky byly až příliš nasáklé olivovým olejem a místo rustikálních silných plátků by jí slušelo jemnější pokrájení.

Na závěr jsem neodolala dezertu v podobě čokoládového dortíku s kapkou rumu a čerstvým krémem z mascarpone (60 Kč). Kapku navinulá chuť studeného krému s teplým mírně tekutým čokoládovým vnitřkem dortíku se v ústech spojila v lahodnou kombinaci.

Obsluha byla pozorná, jediné zaváhání bylo mezi hlavním jídlem a dezertem, kdy si nás asi dvacet minut nikdo nevšímal, což jsme ale přičetli na vrub skutečnosti, že nás chtějí nechat v klidu vytrávit. Samozřejmostí byla voda z kohoutku donesená v karafě a také miska s teplou vodou a citronem na umytí prstů. Odcházeli jsme více než spokojeni a spokojen se zdál i malý pejsek pod vedlejším stolem, kterému jeho majitelé podstrkovali kousky své večeře.

Surreálné je už samotné umístění restaurace v komplexu kostela Církve československé husitské. Podnik se nachází za nenápadnými skleněnými dveřmi, a když přesně nevíte, kam jdete, můžete snadno minout. Interiér tvoří veliká místnost, které dominují dva bílé sloupy a vyplňují ji tmavé stoly a sympatické tonetky na rudém koberci. Nic drahého, moderního, okázalého, ale pro mě láska na první pohled.

Včera se ty skleněné dveře ne a ne otevřít, už jsem začala propadat zoufalství, ale na pomoc nám přispěchal milý mladík, který nás pak celou dobu obsluhoval, ujišťoval se, že nám chutná, usmíval se a prostě dělal všechno proto, aby se nám v restauraci líbilo. A dělal to skvěle :).

Co ale dělá Avii Avií je jednoduché do italska laděné menu s cenami, za které pořídíte oběd v některém fastfoodovém řetězci. Celé menu se mění vždy po týdnu a tvoří jej pár předkrmů (cca. 70 Kč), 2 polévky (40 Kč), těstoviny, risotto (vše cca. 110 Kč), 2 hlavní jídla (cca. 150 Kč), salát (70 Kč) a něco sladkého (cca. 60 Kč). Kromě toho dostanete na stůl tabulku s nabídkou jen pro ten dnešní den a tam se třeba můžete nechat zlákat artyčoky s mušlemi nebo hanger steakem.

I výběr ze stručné nabídky může být těžký, když je všechno neuvěřitelně lákavé, takže na rozjezd carpaccio ze svíčkové s parmazánem a rukolou + závitky z grilovaného lilku plněné čerstvým kozím sýrem doplněné salátem z polníčku, velmi dobré doprovodné pečivo v ceně. Grilovaný lilek se sýrem, jednoduše bez chyby, zajímavá chuťová kombinace, čisté provedení. Carpaccio je hodně studené, jistě pobylo v mrazáku a rukola je už trochu unavenější, maso je ale růžovoučké a delikátní a za 70 Kč tu povadlejší rukolu prostě snadno odpouštím. Jako hlavní chod volíme z denní nabídky mořského vlka s grilovanou zeleninou (190 Kč) a abbacchio, tedy mladé jehňátko s rozmarýnem, pečeným bramborem a kapustičkami, z nabídky týdenní. Mořský vlk přichází na stůl celý, spolu s talířkem, pro zbytky po vykostění. Ryba chutná svěže, je cítit tymián, který měla v bříšku a k tomu kvalitní olivový olej. Grilovaný lilek, cuketa, paprika a červená cibule jsou akorát do křupava a všechno dohromady to dělá parádní jarní den skoro letním. Jehněčí je ještě trošku zimní, malé kousky masa, které se úplně rozpadají po dlouhém vaření v omáčce z červeného vína, doplňují obyčejně chutnající pečené brambory a maličko tvrdé kapustičky. Ale zase, pro tu chuť masa asi odpustím cokoliv.

Nejslabším článkem řetězu se ukázaly dezerty i káva. Panna cottu s karamelem jsem nutně musela srovnávat s tou, kterou miluju v Paganě a neobstála. Má příliš tuhou konzistenci, taky se podává ve formě ukrojeného kvádříku, čili nic jemného a třaslavého. Slušný karamel ani zrníčka opravdové vanilky nestačily na potlačení příliš tučné až máslové chuti. Ani limetový koláč mě nenadchnul, chuťově byl celkem vyváženě sladkokyselý, ale i tady mi vadila taková jemně krystalická konzistence náplně křehkého těsta. Cappuccino (35 Kč) ze směsi New York pražené v italském městě Pistoia mělo celkem slušný espresso základ, avšak bez nějakých výrazných zapamatovatelných chutí, ale pěna byla řídká a příliš horká.

Přesto všechno, víte někdo, kde najdu u nás v Práglu tak sympatický podnik? Kde čas běží pomalu, nad hlavou se vznáší kostelní duchovno a ceny vás přivádějí na myšlenku zajet si občas na oběd pendolinem…

Avia mi vyšla na druhý pokus – při minulé návštěvě Brna jsme totiž něměli přesnou adresu, tenhle velmi nenápadný podnik v Husově sboru jsme minuli a jedli nakonec v nějaké strašné pizzerii opodál. Poučeni z krizového vývoje jsme tentokrát šli najisto.

Strohá architektura husitských kostelů mi vyhovuje, restauraci by ale větší útulnost možná neuškodila. Horší akustika (je tam poměrně hlučno, a to jen z hovoru hostů), vysokánský strop, pokladna v rohu a velké hodiny vytváří dojem rušného nádraží – nejdřív mne to zarazilo, pak pobavilo a nakonec jsem to přestalaúplně vnímat. Stolky jsou sympaticky daleko jeden od druhého, takže nás příliš nerušil ani okolní hovor, ani matky se svými larvami (které bohužel masivně kolonizují nekuřácké restaurace).

Servírky si nás poměrně dlouho nevšímaly, naštěstí lístky leží přímo na stole a u baru je tabule s aktuální nabídkou. Nakonec se nás jedna ujala a servis pak už probíhal svižně a bez prostojů, jenže i téměř bez jakékoli komunikace se zákazníkem. Žádné doporučení, žádný popis přineseného jídla, žádný dotaz na hostovu spokojenost, o pečivo jsem si došla říct sama na bar a zákusek či kávu nám taky nijak netlačila, takže ji přítel zcela přiléhavě překřtil na Němou barikádu. Jak říká Xavier Baumaxa, týchto murárov mam zo všetkého najradšej najmenej. Ještěže za námi alespoň na závěr přišla s účtem jiná slečna a popřála nám hezkou slunečnou sobotu, jinak bych se snad cítila verbálně deprivovaná. V takovémhle podniku je to podle mě fakt škoda – z menu i hotových pokrmů je vidět, jak to kuchaře baví, a k dokonalosti by to dotáhnul právě personál, který o těch skvostech radostně mluví s hosty.

Nejdůležitější je tu ale koneckonců jídlo: týdně obměňovaný lístek a k tomu ještě tabule s denní nabídkou, zaměřením středomořská kuchyně. Mám ráda restaurace, kde mám problém si vybrat, a v Avii jsem měla chuť snad úplně na všechno. Nakonec jsme vyzkoušeli grilovaný lilek s kozím sýrem a grilovanou scamorzu se žampionovým tartare (oba za pro Prahu neuvěřitelných 70Kč). Tenké plátky lilku plněné čerstvým kozím sýrem, doplněné olivovým olejem a rukolou byly osvěžující a moc dobré, ale přesto ještě zaostaly za ´wow! effectem´ druhého předkrmu – bohatost a uzená chuť sýra se naprosto fantasticky doplňovala s výrazným žampionovo-rajčatovo-olivovým tataráčkem a křupavými crostini ochucenými olivovým olejem. Obě jídla navíc naprosto perfektně zafungovala jako předkrm: porce byly tak akorát a chutě tak vyladěné, že jsme patřičně ´načatí´ nedočkavě čekali na hlavní chod (které tu stojí do 200 Kč).

Ten dorazil hned vzápětí a s ním i jisté zklamání – přítel si objednal konfitované kachní stehno z týdenního menu, ale dorazilo kachní prsíčko z denní nabídky. Vypadalo výborně a měli jsme fakt hlad, tak jsme to nakonec nechali být. Moje filátko z pstruha lososovitého bylo hezky čerstvé a šťavnaté a hlavně ho doprovázela naprosto famózní bramborovo-fenyklová kaše – nevěřila bych, jak vysoko dokáže přidání fenyklu odpálit chuťový zážitek z klasického (a velmi poctivého) bramborového pyré. Zaměněné prsíčko leželo na šťouchaných bramborách s jarní cibulkou, filírování odhalovalo růžový vnitřek a opečená, zemitá chuť kachny se krásně doplňovala s vypečenou šťávou. (Přítel se jen občas smutně ohlédnul za okolo procházejícími konfity s růžičkovou kapustou.) Na závěr jsem si objednala espresso (New York Coffee, bohužel dost hořké) a limetkový koláč, který byl příjemně lehký a hodně mě potěšil tenkým těstem i ozdobou v podobě čerstvých borůvek a nakládané pomerančové kůry. Nabídka dezertů by podniku slušela myslím větší, zvlášť pokud má fungovat i jako café – určitě bych si tu dovedla přestavit nějaký klasický hutnější dort i něco lehkého na bázi čerstvého ovoce, ale to jen taková poznámka na okraj. Jinak jsem tu z každého jídla byla překvapená tím nejpříjemnějším způsobem – naprosto saturované chuťové buňky a labužnické uspokojení nad silou jednoduchých kombinací kvalitních surovin. Navíc jsme tam za předkrm+jídlo pro oba, kávu, dezert a pití nechali i s tipem 700 Kč, takže vzhledem k fantastickému poměru cena-výkon dávám za kvalitu nejvyšší známku.

Ještě mne trochu překvapil (podivnou koncepcí) vinný lístek – všechna bílá jsou z Moravy, k tomu dvě rakouská, ale třeba Francie Itálie nic; naopak v červených nabízejí dvě polosuchá Bordeaux AOC za skoro stejnou cenu.
K pití doporučuji vyzkoušet Legránž – směs libovolného džusu a sody ozdobená asi půlkilem čerstvého ovoce hezky vypadá a je opravdu osvěžující. Stejně jako návštěva tohohle podniku – na příští výlet do Brna se díky Avia Café těším už teď.

Avia Café

Avii mám za rohem, takže je to obvykle jedna z prvních restaurací, o kterých uvažuji, když se chci jít někam najíst. Tento pohled shrnuje asi pět posledních návštěv, nebudu se proto věnovat jen jedné konkrétní objednávce. Místo toho shrnu své dlouhodobější dojmy z několika běžných, nijak slavnostních obědů absolvovaných v první polovině roku 2010. Avia Café sídlí doslova pod oltářem: v patře pod funkcionalistickým kostelem Církve československé husitské. Stylu odpovídá i interiér, který lze výstižně charakterizovat slovy nádražní hala. Je to kvádr s neskutečně vysokým stropem a minimálním odhlučněním. Zvukové vlny se odrážejí od každého ke každému a tomu, kdo hledá romantické místo, kde bude izolován od ostatních návštěvníků, Avii raději nedoporučím.

Předem se smiřte s tím, že mluvícímu davu se nevyhnete. A doufejte, že nenatrefíte na příliš liberální rodinu s hyperaktivním hlasitým dítětem. Architektura Avia Café je úžasná, ale má skutečně několik praktických much. Osobně se mi také velmi líbí, že se jedná o nekuřácký podnik – dýmající spoluobčané si mohou svou neřest odbýt v kukani. Ve vedlejší místnosti je navíc (mnou nenavštívený) kulečníkový klub.

Avia vaří ve stylu středomořské kuchyně, přičemž v nabídce nečekejte pizzu. Raději se těšte na sezónní menu, obnovované každý týden, a hlavně na černou tabuli, na které je aktuální denní nabídka. Zřejmě podle toho, co se kuchaři zrovna podařilo koupit. Avia začíná vařit ve dvanáct a z tabule jednotlivá jídla postupně mizí. Běžný jídelní lístek se vejde pouze na jednu stránku. Jsou na ní vyznačeny pokrmy vhodné pro vegetariány a jídla z ingrediencí připravených přímo v restauraci (typicky těstoviny).

Jídlo v Avii je kvalitní a nestojí přitom majlant. Vždy jsem si pomlaskával nad objednanými polévkami, nezklamaly mě ani těstoviny. U nich je ale třeba počítat s tím, že porce podle italského vzoru nejsou příliš velké. Obvykle mi sice trojice předkrm, těstoviny a dezert stačila, nemusí to ale tak být u každého. Dezert? Zkusil jsem jich víc, ale pravidelně se vracím k vynikajícímu domácímu tiramisu. K jídlu si neobjednávám víno, cenově jsem se proto s obědem pokaždé vešel do 200–250 Kč.

Manželka ale neměla vždy takové štěstí na objednané jídlo jako já. Některé z pokrmů se jí vždy netrefily do chutě a raději uzobávala z mého talíře. Ale i z jejího pohledu lze říct, že Avia stále patří k nadprůměrným restauracím v Brně.

Obsluha je bohužel samostatná kapitola. Proslýchá se, že je dnes už lepší, během našich návštěv to ale byl nejslabší prvek. Čekávalo se déle, než by bylo vhodné, způsob obsluhy se člověk od člověka lišil. Na druhou stranu ale stále zůstáváme v hranicích rozumného standardu a kvalita obsluhy mě v Avia Café nikdy neodradila od dobrého jídla.

Avia café je restaurace s nejlepším poměrem cena/výkon v Brně, alespoň zatím se mi to tak jeví.

Recenzi píšu v mírném obluzení ze včerejší večeře, ale i po několik předešlých návštěv jsem byl příjemně překvapován.

Avia je restaurace s geniálním interiérem v předsálí bývalého kina, vlastní oddělenou kuřáckou a nekuřáckou část, s krásnými jednoduchými lustry a prostorností. Café představuje návrat k prvorepublikovému kavárenství, i když pochopitelně trochu jinak a novodobě. Mírným nedostatkem je akustika, zvuky se tu trochu tlučou.

Obsluha se časem zlepšuje a včera jsem byl přímo okouzlen – milá, usměvavá, vtipná číšnice, která bryskně a s úsměvem pomůže s výběrem. A navíc působila velmi přirozeně, takže se nemusíte obávat transplantovaného křečovitého úsměvu, jako v mnohých jiných podnicích.

Avia představuje středomořskou kuchyni a ukazuje kvalitní Itálii a Francii bez zprofanované pizzy. Jídla bývají přiměřeně dochucená, včerejší pečená panenka byla výborná, šťavnatá, s narůžovělým středem – ideální.
Na závěr jsme se dorazili dezertem. Panna cottu nezbývá než doporučit – rosolovitý smetanovo – vanilkový „kvádřík“ a k tomu ovocná omáčka, neboli kombinace jemnosti a průraznější chuti ovoce, které v puse vytvořilo opravdovou zábavu.

Hosta potěší nabídka denních jídel z čerstvých surovin, domácí těstoviny, rozsáhlý vinný lístek a další drobnosti. Je-li libo, můžete po večeři zajít i do kulečníkového klubu.

K Avii mám blízko a měla jsem dobrou příležitost sledovat její vývoj. Musím přiznat, že asi půl roku jse byla nadmíru spokojeným zákazníkem, bohužel moje spokojenost od té doby mírně klesla. Naposledy bylo velmi těžké najít místo, takže doporučuji rezervaci, a i kvalita jídla se dle mého dojmu trochu zhoršila (usnuli na vavřínech?). Prostor je jednoznačně inspirován obdobím první republiky, s oddělenou kuřárnou a kulečníkem, ovšem díky vysokým stropům má špatnou akustiku a bývá mi tam zima, celkově se nachází v suterénu a působí chladně, možná i tím, že kvůli akustice tam nikdy nehraje hudba. Na záchodě mají ale i nočník pro děti!

Koncept podniku je dokonalý – středomořská kuchyně z čerstvých sezónních surovin, nové menu každý týden od dezertu až po salát, se zajímavou nabídkou vín a sýrů. Kuchyně dosahuje špičkového poměru ceny a kvality a porce jsou adekvátně velké. Pozor si zaslouží skutečně domácí těstoviny s jednoduchými omáčkami, ve kterých výborně vyniknou kvalitní suroviny a smyslnost jejich kombinace. Výraznou výtku mám ale ke kvalitě kávy, která výsledný dojem dost kazí a raději si na ni nechejte zajít chuť.

Personál je naprosto běžný, krom ponoukání dezertu po obědě jsem se s žádným výrazně dobrým či špatným chováním nesetkala. V personálu však jednodznačně chybí školený barista.

Každá světová kuchyně by si v Brně zasloužila mít svou Avii. Popularita Avia Café roste dál a dál, takže zejména víkendové večery už se neobejdou bez rezervace.

Je to jeden z mála podniků, které pravidelně obměňují svůj krátký jídelní lístek a denní nabídku zveřejňují na tabuli u baru a ještě k tomu se tam nekouří. Vaří středomořskou, převážně italskou, kuchyni a marně pátrám jestli jsem tam někdy jedl něco co se nepovedlo.

Opravdu zajímavý podnik, ve velmi zajímavém prostoru (pokud jsem to správně pochopil, tak je kavárna umístěna v předsálí bývalého kina, kuřáci jsou dokonale odděleni (jako kuřárna slouží zasklený prostor bývalé pokladny). Příjemná obsluha a skvělé jídlo.

Za trochu zavádějící považuji slovo café v názvu. Interiér je totiž sice krásný, ale velké holé stěny nemilosrdně odrážejí veškeré zvuky a alespoň při mé, již trochu dávnější násštěvě v interiéru nebylo nic, co by je dokázalo utlumit a pohltit. Útulnost také není slovo, které by se mi dralo na mysl a u kaváren ji mám rád. A hlavně espresso, které jsem si po jídle objednal nebylo nijak výjimečné (tedy když pominu krásu té staré renovované E61 mašiny, na které ho připravovali). Pokud ho mám brát jako kávu po jídle v restauraci, tak bylo v pořádku, pokud bych ho měl brát jako hlavní produkt kavárny, tak ne.

V Avii jsem se byla najíst dvakrát během roku 2009 a na obě návštěvy si poměrně dobře pamatuju. Avia je totiž výjimečná a zbytek republiky ji může Brňákům jedině závidět.

Tenhle podnik totiž dokazuje, že i za velmi nízké ceny lze dobře vařit – v případě Avie jde o jednoduchá italská jídla. Vždycky se můžete těšit, co tu připraví, protože menu se mění prakticky každý týden.

Personál mi nijak neutkvěl, a pokud ano, tak spíše pozitivně. Prostředí je v Avii hodně zajímavé, ohromná místnost, strop až do nebe – je to prosté a neformální stejně jako zdejší kuchyně.