V Artisanu jsem byl zatím dvakrát, v létě a zimě 2010. V obou případech na menší oběd, košaté tříchodové menu ( x 2 osoby) jsem tam zatím nezkoušel.

Na Artisanu se mi líbí koncept, jídelní lístek je stručný, přesto obsahuje rozličné položky, od italských těstovin přes thajský salát po hovězí steak. Líbí se mi i interiér, laděný do zemité hnědé, tlumená světla se schovávají za stínítko tvaru listu. V pěkném počasí můžete využít venkovní zahrádku, umístěnou ve dvorku.
Obsluha je přívětivá a ochotná; ale při mé první návštěvě až moc. Zmiňoval jsem to již u Café de Paris – nemám rád, když mě číšník svými dotazy ruší od jídla a konverzace. Dotazem zpoza mých zad se mu jednou povedlo mě vylekat. Jsem toho názoru, že číšník má přijít, vyčkat, až si ho všimnu, a pak se teprve ptát.

Jídel jsem vyzkoušel pět. Hamburger (230 Kč) byl z pěkného kusu masa, propečený dle přání na medium, k tomu křupavá slanina… Ale postrádal jsem v něm zeleninu, něco svěžího, takhle mi přišel moc suchý.
Žebírka naložená v malinové marinádě (230) mě zaujala, sladké variace masa mám rád. Byla hezky šťavnatá, ale porce mi na hlavní chod přišla malá.
Ceviche z lososa (125) byl zvláštní. Znám variantu z Casa Andina, ryba naložená ve výrazně kyselé limetkové šťávě, s cibulkou a jalapeňo papričkou, a tam mi chutnala více. V Artisanu byl ceviche méně kyselý, a na lososu bylo vidět pár zašedlých míst, což imho příliš nesvědčí o kvalitě a čerstvosti.
Vepřová panenka (275) byla skvělá, šťavnatá uvnitř, hezky opečená na povrchu a s vůní po grilu. Pečené brambory jako příloha mi k tomu sedly.
Filet mignon s pepřovou omáčkou (465) byl po vepřové panence trochu zklamání, především s ohledem na hodnotu za peníze. Maso bylo jemné, šťavnaté, propečené na medium (ačkoliv se mě nezeptali, jak ho chci), ale preferuji výraznější ochucení, ani z omáčky jsem moc pepře necítil. Bramborového pyré bylo o trochu méně, než kolik bych u hlavního chodu čekal.

Na Artisan jsem měla zálusk už dávno. Poutače na Náměstí Kinských prezentovaly restauraci jako příjemnou, galerie na webových stránkách ukazovala přímo umělecky ztvárněné talíře a i SCUKrecenze se zpočátku nad kvalitou restaurantu jen rozplývaly. Bohužel jsem návštěvu odkládala a odkládala až do doby, kdy recenzenti začali nad podnikem svorně lámat hůl, a šla jsem tedy na večeři s poněkud smíšenými pocity.

Hned u vchodu se nás ujala menší černovlasá servírka, která nás provedla přední částí restaurace do zadní místnosti a ukázala nám stůl hned u francouzského okna do zahrádky. Interiér je laděn v tlumené béžové barvě, do sedáku židle se pohodlně zaboříte a na stole před vámi přímo září čistotou křídově bílý ubrus (no, pokecali jsme ho, to víte, že jo). Místnost je osvětlena jen světlem svíček na stolech a téměř celokovovými měděnými svítily, kterými moc světla nepronikne, atmosféra tedy přímo intimní – což vám nemusí vyhovovat, pokud si chcete jídlo pořádně prohlédnout.

Sotva jsme si odložili a uvelebili se u stolu, už tu byla servírka s nabídkou aperitivu a jídelními lístky. Aperitiv jsme zamítli, dopřála nám tedy chvíli na výběr jídla a pak se objevila s dotazem, zda může nějak poradit či doporučit. Měla jsem chuť na polévku, zeptala jsem se tedy na polévku dne. Servírka uvedla, že kuchař dnes připravil lososový krém, který je opravdu výborný a není třeba se u něj bát přílišné chuti či vůně po rybách. Začaly se mi sbíhat sliny, krém jsem odsouhlasila, ale projevila obavu, zda po polévce ještě zvládnu celé hlavní jídlo. Dozvěděla jsem se, že velikost porcí hlavních jídel se trochu liší, že obecně tady servírují hlavní chody v porcích spíš menších, ale například jejich burger je porce dost objemná. Mým tipem byla kuřecí prsa na jamajský způsob – jak to tedy zvládnu s nimi? Servírka pochválila můj výběr (prý se jedná o specialitu, kterou hned tak nějaký kuchař nepřipravuje), uvedla, že mi porci polévky ani prsíček bohužel nemohou zmenšit, ale pak se na moment zamyslela a doporučila mi, pokud mám spíš menší hlad a nechci se přejíst, vzdát se polévky.

Podobná diskuse proběhla ohledně vína. Měli jsme vytipované dvě láhve francouzského červeného, které by se mohlo k vybraným jídlům hodit. Servírka opět zauvažovala a pak doporučila, pokud se nebudeme zlobit, jiné víno – jedno z jejich rozlévaných vín. Prý nám zdarma přinese ochutnat vzorek a když se nám nebude zamlouvat, vybereme si pak jednoduše to, co budeme chtít. Zkrátka, abych příběh zbytečně nenatahovala: slečna servírka nám dvakrát rozmluvila náš skvěle promyšlený nápad a přesvědčila nás k úplně jinému rozhodnutí. Lidi, ta ženská má odvahu! Přesně tohle od obsluhy v restauraci očekávám: že bude vědět tam, kde já nevím, případně si pouze myslím, že vím, a dokáže mě přivést na správnou cestu. Oba její návrhy se nakonec samozřejmě ukázaly jako výborné. Zvedám všechny palce!

Před vlastní večeří nám na stole přistál košíček s domácím chlebem s vláčnou střídkou a miska másla. Zatímco já jsem místo předkrmu/polévky pauzírovala a chystala se na hlavní jídlo, můj spolustolovník si dopřál slávky na česneku a bílém víně. Mušle byly připraveny do měkka a nakyslá vinná omáčka se k nim dobře hodila, stejně jako česnekové bagetky, kterými se dá sós skvěle vysósat.

U hlavních chodů jsme měli možnost vyzkoušet jiného člena obsluhy restaurace a trochu nás to vyděsilo. Číšník, který talíře přinesl, se omezil na “prosím”, žuch s talířem na stůl a “prosím”, žuch s talířem na stůl. Naštěstí nás znovu dobře naladilo chutné jídlo a taky naše slečna servírka, která se po chvilce přišla zeptat, zda je všechno v pořádku.

Jako hlavní chody jsme si dali zmiňovaná kuřecí prsa na jamajský způsob a slavný místní Artisan burger. Kuřecí prsíčka byla upečena i s kůží a, ehm, kuřecím nadloktím. Povrch byl výrazně ochucen krustou pikantních koření, prsíčka byla měkká, štavnatá a podlitá sladce pikantní omáčkou. Hromádka ostré rajčato-cibulové salsy k nim chuťově úplně nesedla, zato pečený banán jako příloha k nim svojí nezralou, svíravou chutí padnul báječně. Burger je v Artisanu servírován na dvě půlky, na jedné části housky leží maso (propečené dle objednávky na medium) s cibulkou a nasládlou kořeněnou omáčkou, výrazně se lišící od jakýchkoli kečupů či kečupoidních směsí běžně k burgerům podávaných, na druhé části je pak rozpečený cheddar se slaninou. Bokem ležela hromada do zlatova smažených, nepřemaštěných, křupavých hranolek. Půlky burgeru si samozřejmě můžete slepit dohromady, ale tahle dělená verze mi připadala na jedení šikovnější.

V závěru nám byla nabídnuta káva a dezert a tím, že pokud jsme už opravdu hodně najedeni, je možné jeden dezert rozdělit napůl. Zjistili jsme, že tak přejedení zase nejsme, a vyzkoušeli jsme dva zdejší dezerty. Hrušky pečené v červeném víně se v něm klidně mohly péci o něco déle, aby získaly intenzivnější chuť a víc změkly, takhle jsem s nimi dezertní vidličkou poněkud válčila. Créme brulée byl spíše vaječný než smetanový a karamelová vrstva nebyla dotažená úplně do krusty, spíš se jednalo o mírně zkaramelizovaný rozsypaný cukr. V průměrné restauraci za průměrnou cenu bych oba dezerty považovala za velký úspěch, ale v ceně 125 Kč očekávám pořádný trhák, na který nedošlo. Trochu mě taky zamrzelo, že dezerty jsou v jídelním lístku na výběr pouze tři, a docela by se mi líbilo, kdyby u sladkostí přijal kuchař stejnou filosofii jako u polévek a jednu z nich denně, nebo aspoň občas, obměňoval.

Při objednávání kávy padl dotaz, zda si dáme espresso “piccolo” či “standard”. Otázka mě natolik zaujala, že jsem se ptala, co servírku přimělo označovat jako standardní espresso o velkém objemu. Odpověď ale byla vcelku logická: většinu hostů restaurace tvoří Američani a Česi, a ti prostě za běžné považují zvětšené espresso. Když se objeví Italové, pojmy se změní a pro ně espresso znamená skutečně malinký hrneček. Hlavní je hosta správně pochopit a dobře se s ním domluvit.

Závěrem musím říct, že mě Artisan skutečně potěšil. Příjemné prostředí, dobrá kuchyně – a obsluha? S vědomím plné odpovědnosti prohlašuji, že péče, jaké se nám tu dostalo, zcela pobíjí mých několik posledních zkušeností z tolik opěvovaného Kopce, a doufám, že majitel Artisanu svůj tmavovlasý poklad v zástěře náležitě pozlatí, protože přijdu-li sem večeřet znovu, bude na tom mít lví podíl právě skvěle zvládnutý servis.

Artisan dlouho unikal mé pozornosti, přestože kolem něj vlastně každý den jezdím. Nalákala mě recenze v HN a pozitivní ohlasy na scuku a vypravila se tam na zkušební oběd. Najednou jsem si všimla, že „u tanku“ jsou všude šipky směřující k restauraci.

První návštěva byla taková neutrální, žádné nadšení, žádné vyslovené naštvání, snad jen kromě toho, že jsem se zase nechala nachytat na nedobře udělané Illy cappuccino s bublinkatým přešlehaným mlékem. To, že nám oběd špatně namarkovali jsem objevila až doma a tedy nereklamovala. Druhý oběd byl o poznání horší a totálně mě naštval, částečně díky němu jsem scukařkou, protože jsem měla nutkání všem sdělit, jak to s Artisanem vlastně je. Trošku jsem ale vychladla a dala si cca 2 měsíce odpočinku, než jsem se do Artisanu vypravila na prověřovací večeři tuto sobotu. Opět jsem odešla nespokojená a tahle recenze se už prostě nedá odkládat.

Ani ten tolik opěvovaný interiér mi nesedí. Ve stroze zařízené místnosti nikdo nikdy nesedí a zadní místnost je hezká ve dne, když je světlo. Jakmile se setmí, je tam hrozná tma, umocněná tím, že si vlastní hlavou stíníte talíř. Navrhuji ty zvláštní svítidla z mědi, předělat na hrnce. Pro pobavení dodám, že vypínačem těsně vedle dveří od toalety se dá celá restaurace zhasnout, což se mi také podařilo.

Víc než interiér mi ale vadí obsluha, zažila jsem tam už ledaskoho, a za jediného profíka považuji pána s ultrakrátkým sestřihem, který je pohotový, sympatický a dokonce ho zajímá vaše spokojenost. Při všech návštěvách nás obsluhovalo více lidí a neskutečně to vázlo. Když si objednáte pečivo k polévce a 5 minut na něj čekáte, tak je to fakt nepříjemné. Při neplánované sobotní večeři jsme neměli rezervaci, dorazili jsme kolem sedmé a obsluha v poloprázdné restauraci nám řekla, že je vše plné, ale když chvíli počkáme, stůl nám připraví. Chvilku jsme počkali a stůl jsme dostali, ale po celou dobu naší večeře se restaurace nezaplnila, až na neskutečně hlučnou skupinu 11 Švédů, kteří pro mě jen dokonali dílo zkázy.

První dvě návštěvy se nesly ve znamení denní nabídky, polévka, vždy burger a dezert. První polévka upadla v zapomnění, druhá hrášková, která byla studená, nedochucená a neuvěřitelně řídká, mi v paměti utkvěla. Burger mi napoprvé chutnal, vlastně jsem ho v restauraci nikdy neměla, ale na druhou stranu nic extraspeciálního jsem na něm neviděla. Dezert si pamatuji jeden, hrušku na víně se zmrzlinou, která byla fajn. Napodruhé nám k burgru nepřinesli žádnou omáčku a opět nás po požádání nechali nejméně 5 minut čekat, takže nakonec bylo jídlo studené.

Poslední večerní návštěva mě přiměla ochutnat mušle na víně s česnekem a bylinkami (165,– Kč, pan Jan opět burger (230 Kč) a já žebra v BBQ malinové marinádě s česnekovo-bramborovým pyré a čerstvým špenátem. Mušle byly průšvih jako hrom, váhala jsem s reklamací a pak jsem se na to zbaběle vykašlala. Byly neuvěřitelně kyselé, gumové a ačkoliv nejsem expert, myslím, že nebyly čerstvé. K nim dva kusy rozpečené bagety s hořkou česnekovou pomazánkou, která to rozhodně nezachránila. Při vzpomínce na ty z Kopce bych zaplakala. Večerní burger byl stejný jako polední, jen se stejnou omáčkou jako byla na žebrech místo kečupu a majonézy, pár kousky slaniny a dvojnásobnou cenou. Ale abych furt nekafrala, hranolky byly vážně dobré. Moje žebra byla měkká, dobře propečená, ale v marinádě jsem maliny necítila a přílohy mi to totálně zkazily. Kaše byla bez chuti, česnek v ní podle mě nebyl, stejně jako chyběla sůl. Špenátu kromě čerstvosti chybělo vše. Byl pěkně křupavý, ale úplně bez chuti.

Je mi líto, ale pro mě je Artisan spíš partyzán, který bojuje o přežití ukrytý u zdi Kinského zahrady a čeká ho tuhá zima. Já se už ho ale rozhodně zachraňovat nebudu, protože mi připravil jen opakované zklamání.

Artisan jsem poprvé navštívila v létě a byla z toho celkem rozpačitá; o to víc mne překvapila ultrapozitivní recenze v HN (opravdu jsme já a Petra Pospěchová jedly ve stejné restauraci?). Nicméně snahu jim nelze upřít a tak jsem to chtěla vyzkoušet ještě jednou. Přítel se už ovšem podruhé odmítl zúčastnit a musel tudíž být nahrazen jiným figurantem. Stále ne úplně přesvědčená shrnu obě návštěvy.

V interiéru se cítím dobře, což byl popravdě jeden z důvodů k návratu (povrchní bitch). Nemyslím poněkud strohou přední část, ale tu zadní v útulné kombinaci světle hnědé a krémové se stylizovanými rostlinnými motivy a tlumeným osvětlením. Místní zahrádka ve vnitrobloku je roztomilá a dá se na ní kouřit, na rozdíl od zbytku restaurace.

Lístek je tu poměrně rozsáhlý a hodně rozmanitý, nad čímž se lze rozplývat, ale osobně mi to vždycky přijde spíš schizofrenní/podezřelé/oportunistické (skeptická bitch). Na druhou stranu samozřejmě uznávám, že je to praktické pro větší společnost s různými chutěmi, většina jídel zní lákavě a ani jsem něměla pocit, že by se šíře nabídky nějak negativně projevila na čerstvosti. Každopádně, z ochutnaných předkrmů rozhodně nejvýš hodnotím portobello s roquefortovou omáčkou, zvlášť proto, že omáčka je hezky jemná a fakt z roquefortu. Slávky podávají s příjemně navinulou omáčkou a bagetkou na sosání, vadily mi jen občasné zbytky ulit na jinak vyloupaných mjůšlích. Naopak úplně mimo pro mě bylo lososové ceviche – zajímavě vypadající kombinace v reálu zklamala redundantní bílou omáčkou a hlavně olejem nasáklými toasty, které přebíjely to hlavní, totiž jemnou chuť marinované ryby. Oceňuju ovšem, že i když jsme snědli většinu použitelných částí, personál nám (zcela z vlastní iniciativy) tenhle předkrm neúčtoval.

Kdybych psala recenze stylem zdejší obsluhy, měli byste teď mezi předkrmem a hlavním chodem tak půl hodiny pauzu. Fakt. Paradoxně jsme jídlo dostali mnohem rychleji při druhé návštěvě, kdy přitom byla restaurace výrazně zaplněnější – kuchyň asi potřebuje k efektivitě trochu adrenalinu. (Sarkastická bitch.) Jistá rozvláčnost je pro mě asi největším místním problémem – při první návštěvě nám dopřáli tak dlouhé prodlevy, že nemít si s doprovodem co říct, tak snad frustrací uteču; při té druhé jsme zase byli ponecháni celkem dlouho na suchu a kuvér dorazil skoro až před jídlem (navíc máslo bylo hodně rozměklé a úplně neochucené).
Rajčatové risotto mi chutnalo, výraznější tóny klobásky a parmezánu krásně ladily s jemným tomatovým základem a škoda jen trochu převařené rýže. Lososový steak a chorizový kuskus by obstály každý zvlášť, ale takhle dohromady nám připadalo, že příloha příliš opanuje celé jídlo. Vyzkoušela jsem ještě saltimbocca di pollo, příjemně šťavnaté prsíčko s křídelní kostí plněné šunkou a čerstvou šalvějí a mám jen dvě výtky – lehce slanou omáčku a doprovodnou kaši (měla být ze sladkých brambor, ale ty zrovna nebyly) bez výraznější chuti brambor. (Hnidopišská bitch.) Tarte tatin jako dezert moc nenadchnul – dost těsta, málo výrazná jablka a zbytečný jahodový přeliv, za skoro stovku bych čekala víc.

Pozitivní je tu rozhodně vinný lístek – zajímavý, logický, malá vinařství a zajímavosti typu Saint-Bris, které se tu moc nevidí. Nechápu jen absenci rozlévaného růžového (aspoň v létě!) a šumivého vína (aspoň Prosecco!). Číšník se v nabídce orientoval (šlo mi jen o upřesnění, ale věřím, že by zvládnul i doporučit víno k jídlu) a servis proběhl v pořádku, navíc objednaný alsaský Sylvaner byl příjemným překvapením za slušnou cenu (550 Kč, tj. tipuji, že tu mají rozumné marže 2 – 2,5). S kohoutkovou vodou neměli problém.

Snahu personálu upřít nelze (cením třeba vstřícnost při rezervaci stolu nebo opakované dotazy na spokojenost), ale kazí jim to důležité detaily – o aperitiv jsem si musela říct sama, dezert ani kávu taky nijak aktivně nenabízeli, servírka pokládala jídlo v podstatě bez prezentace. Občas nepochopitelně nechají na stole použité nádobí, nebo naopak odnášejí talíř dříve, než dojí spolustolovník. No a pak je tu ještě ta rozvláčnost – kdybych se chtěla rychle najíst nebo měla méně příjemného společníka, zamířím radši jinam.

Na tento podnik jsem přišel díky Czech Please blogu, kde ho Brewsta až nebývale vychvaloval. Hned při první návštevě jsem si všiml, že podnik je evidentně vyhlášený mezi místními expats a jak majitel, tak i chef jsou nejspíše Američané. Byl jsem zde již několikrát na večeři i na oběd. Popíšu svou posledni návštěvu.

V sedm večer jsem měl schůzku na Újezdě, řekl jsem si tedy, že skočím na večeři do Artisanu. Dorazil jsem už o půl šesté, bez rezervace a zastihl jsem personál trochu v nedbalkách, evidentně očekávali první hosty až na šestou. Posadil jsem se na zahrádku do vnitrobloku a objednal si Pilsner. Jídelní lístek zde znám již téměř nazpaměť a tentokrát padla volba na houbu portobello se sýrem Roquefort s omáčkou ze šalotky a smetany, jako hlavní chod jsem vybral vepřovou panenku s karamelizovanou cibulkou, tymiánovou omáčkou a pečenými brambory. Při čekání na předkrm mi na stole přistála čerstvá bagetka s máslem (margarínem?). Houba byla opečená na grilu tak akorát, navrch posypaná pravým Roquefortem a to vše skvěle zjemňovala smetanová omáčka. Panenka byla chutná, na můj vkus ale příliš propečená a brambory připomínaly „ameriky z friťáku“. Předkrm byl určitě vítězem. Na závěr jsem ještě vyzkoušel můj univerzální tester dezertů – crème brulée. Servírují ho zde plytké misce, což tomuto dezertu nesvědčí, byl řídký a obsahoval malé hrudky. Kávu jsem si po předchozích zkušenost nedával.
Obsluha se po úvodních rozpacích vzpamatovala a po celou večeři byla bezchybná. Postředí je v restauraci velice příjemné, super zahrádka, pro více soukromí doporučuji sedět uvnitř.
Celkově velice příjemný zážitek za rozumné peníze. Některé položky na menu mě moc nepřesvědčily, ale nezažil jsem zde nějaký větší kiks. Menu je evidentně sestavováno pro chutě expats, u mě však na téhle straně řeky stále vede Kopec;)

Po předchozích dvou návštěvách Artisanu následovalo dnešní zklamání. Možná vařil někdo jiný, každopádně Artisan se vyřadil z kategorie „podnik, který nikdy nezklame“.

Na interiéru se nic nezměnilo, stále tu najdete poměrně luxusně zařízený vnitřek a pěknou zahrádku. Personál, který tvořili Čech a cizinec, byl však tak nějak bezkrevný. Navíc chyboval – například nevyužité sklenice zůstaly na stole až do našeho odchodu.

Vem to čert, kdyby bylo jídlo tak skvělé, jak jsem čekala. Bohužel… Rozlévané víno jsme dostali poměrně teplé, raději jsme z něj pomocí studené vody udělali střik. Svatojakubky byly gumové, mušle na víně na druhou stranu poměrně ucházející, jen pečiva bylo k vytření sosu zoufale málo.

Burger objednaný na medium byl propečený skrz na skrz, image mu vylepšily krásně křupavé hranolky. Kuře na jamajský způsob bylo mírně vysušené, v chuti omáčky byla poměrně hodně cítit skořice, která tak přebíjela ostatní chutě. Vtipnou přílohou byl smažený meloun.

Po náročném týdnu jsem se rozhodla, že se odměním a nechala jsem se zlákat pozitivním hodnocením k návštěvě Artisanu. Dobře jsem udělala.

Restaurace je trochu zastrčená a konzultace s mapou byla nutná. Sem asi moc náhodných turistů nezabloudí (bohužel pro ně i pro restauraci).

Interiér je příjemný a snaží se vyvolvat intimnější atmosféru, což se celkem daří. S obsluhou jsme problémy neměli, zaznamenala jsem jen dvě drobná zaváhání.

A dostávám se k tomu nejdůležitějšímu – k jídlu. Jako předkrm jsme vyzkoušeli jsme slávky (čerstvé, jemně kořeněné, omáčky tak akorát na vytření česnekovou bagetkou, která nebyla prosáklá tukem – u mě velké +) a žebírka (měkké maso se krásně odlupovalo od kostí, dobře ochucená BBQ omáčka). Ochutnali jsme i hamburger. Žádná hora ledového salátu, rajčat a majonézy, v Artisanu mají mnohem purističtější pojetí. Prim tu hraje šťavnatá porce mletého masa a dokřupava rozpečená bulka. Ostatní ingredience jen dolaďují chuť. Pro mě tahle kombinace stoprocentně fungovala.
Jediné jídlo, za které bych nedala známku 5 byly otevřené ravioly s kachním ragů. Mezi přehnuté plátky pasty navršil kuchař hromádky náplně. Drobné kousky kachního masa byly bohužel téměř bez chuti a výrazně je přebila aromatika kořenové zeleniny. Škoda.

Nicméně jídlu dávám celkově známku 5, protože ostatní tři chody mě katapultovaly do gastronomického ráje. Na dezert a kávu (illy) tentokrát nedošlo.

K Artisanu mám i drobnou výtku – na začátku vám sice přinesou nápojový lístek, ale chybí na něm nealko a myslím i kávy. I když nápoje nemusí tvořit významnou položku na konečném účtu, ráda bych znala cenu dřív než při placení.

Po dlouhé době zase moc příjemný zážitek z restaurace a objev, kam se budu rád vracet častěji. Poprvé jsem měl na Artisan smůlu – přišli jsme o víkendu a bylo bez vysvětlení zavřeno. To mě namíchlo a hudroval jsem pak veřejně na Twitteru. Mile mě překvapilo, že se mi pak zpětně omluvili přes e-mail.

Tentokrát to v sobotu vyšlo. Trefili jsme odpolední klidné období, na večeři mi ale při telefonátu hlásili, že mají skoro plno. Artisan je uvnitř moc příjemný – s designem si dal někdo práci a přemýšlel. Nic nevyčuhuje, všechno do sebe pěkně zapadá. Když je teplo, mají otevřenou moc fajn zahrádku do zeleného dvora. Celý podnik je navíc nekuřácký! ;)

Na starosti nás měl mladý dvoučlenný tým. Oba obsluhujíc nám padli do oka svým nevtíravým, precizním a přesto pozorným způsobem obsluhy. Cítili jsme se s nimi moc dobře a ani na „dýšku“ nakonec jsme nešetřili.

Jídlo – to nejlepší nakonec. Moji poklonu mají jednak za skladbu menu i za výběr surovin. Není to ani sbírka unuděných klišé ani pseudo-fantazie pomateného kuchaře, prostě něco akorát – na co máte už podle popisu v jídelníčku hned chuť. Hned „svatojakubky“ s hráškovým pyré a redukcí portského (165 Kč) na úvod mě nadchly. Za správně ochucené, dobře karamelizované a nevysušené mušle bych opravdu dokázal vraždit! ;) Thajský salát s kuřetem (185 Kč) byl spíše takovou volnou variací, nic specificky thajského – dobře ochucená zelenina, kuřecí maso i pikantní dresink. pěkný nápad. Povedené byly i otevřené ravioly (z domácí pasty) s výtečným kachním ragú (215 Kč) s pěknou hrou badyánu a zeleniny jako postranní kořenící linkou.

Úplná pecka ale (!) – artisan burger s uzenou slaninou a hranolky ze sladkých brambor (185 Kč). Přesně se trefili do objednávky (medium). Maso bylo šťavnaté, dokonale ochucené a s téměř dokonale křupavou vrstvičkou na povrchu. Kuchař udělal správně i bulku – ta byla rozehřátá pěkně na grilu se zbytky šťávy a tuku z grilovaného burgru. Jediná výhrada jde k hranolkám, které mají hodně natenko, což sladkým bramborám moc nesluší.

K pití jsme měli spíš nealko a vynechali jsme i kafe a dezert. Určitě se tam ale budu brzy vracet a rád je ještě jednou proklepnu.

Na mapě Prahy mám nové místo, kam se chci vracet. Je jím restaurace Artisan na rozhraní Malé Strany a Smíchova.

Hned u dveří se nás ujala obsluha a nechala nám na výběr, kam se usadíme (restaurace byla tou dobou, v půl sedmé, zatím prázdná). Interiér je lehce členitý, takže si každý najde koutek podle svého gusta, v létě bude na výběr i malá zahrádka. Kvalitní robustní židle s čalouněním, prostorné stoly a způsob prostření na první pohled budí dojem solidnosti a vyššího standardu. Celá restaurace je nekuřácká.

Jídelní lístek se vejde na jednu stranu A4, přesto obsahuje spoustu lákadel. Je složen z jídel mezinárodní kuchyně se zřejmým důrazem na kuchyni italskou. U nás nakonec zvítězilo v předkrmech hovězí carpaccio a bruschetta s kozím sýrem a pečenou paprikou. Carpaccio jsem neochutnávala, ale prý nemělo chybu. Moje bruschetta byla dobře vyvážená, co se týkalo množství jednotlivých ingrediencí, nicméně jsem čekala jak od sýra, tak od papriky trochu výraznější chuť a aroma. Přesto solidní start.

Pak ovšem následoval hlavní chod a ten mě naprosto nadchl. Byla to pečená žebra s malinovou BBQ omáčkou, listovým špenátem a bramborovým pyré ochuceným česnekem (205 Kč). Maso bylo šťavnaté nevysušené, lehce potřené marinádou právě tolik, aby mu dodávala mírně nasládlou chuť, ale přitom ho nepřehlušila, lehce se oddělovalo od kosti a rozplývalo na jazyku. Špenát byl čerstvý, možná trochu moc pevný. Bramborové pyré příjemně jemné konzistence, vůbec jsem v něm však nepostřehla inzerované ochucení česnekem. Místo toho byla přiložena mimo plán česneková bageta. Celkově pokrm působil naprosto harmonicky, až na zbytečné dva kousky bagety bylo vše v ideálním poměru. (Pokud bych předtím nemělu bruschettu, tak by mi třeba i ta bageta přišla k chuti.)

Obsluha byla zcela profesionální, pravidelně se nás chodili ptát, zda je vše v pořádku a zda nám chutná, ne ale zase tak často, aby to obtěžovalo.