Obchůdek “Arirang – Korejské a japonské potraviny” sídlí v Korunní ulici už pěkných pár let a stále zůstává jedním z hlavních pražských zdrojů nejen zmíněných korejských a japonských potravin, ale surovin pro východoasijské recepty vůbec.
Obchod má několik specifik. První: je jednosměrný. Arirang má totiž dvoje dveře. Vstupuje se těmi pravými, chodbička dál vede kolem mrazáků s japonskými koláčky, následuje krátká objížďka přes korejské chipsy až k – pozor, prudká levá! – asijskému nádobí, přes ulici najdete nakládané zázvory, ve slepé uličce koření, na horizontu tófu, hotové saláty, a to už pomalu brzdíte v mé oblíbené pasáži nudle/omáčky, doplněné zátočinou plnou čajů a mražených taštiček, s možností a) návratu ke koláčkům a ještě jednoho závodního okruhu nebo b) výjezdu ke kase a definitivnímu opuštění trati, tentokrát levými dveřmi. Při každé další návštěvě stále objevuji nové a nové zboží, a občas si s chutí dopřeji trestné kolo, abych se nacpanými regály pokochala ještě jednou.
Druhé specifikum: personál. V krámě obsluhuje paní Shin (Korejka) a paní Jana (Češka). Vzájemným naklonování by zřejmě bylo možné vytvořit ideální prodavačku, takhle to má bohužel mouchy na obou stranách. Pan Shin je o něco usměvavější a vlídnější, bohužel není příliš hovorná (stále nemluví dobře česky), takže se od ní moc nedovíte. Paní Jana je sdílnější, dokáže poradit s výběrem, skladováním i využitím jednotlivých surovin, ovšem má celé ty roky nasazen tak schwarzeneggerovský výraz, že se jí bojím ptát. Nedá se tedy říct, že by se z obsluhy nedalo vyrazit nic, jen počítejte s tím, že budete muset přitlačit.
Třetím specifikem byl kdysi fakt, že se v obchodě nedalo platit kartou, což se ale už naštěstí změnilo (nebo bohužel – připravte se, že vám tu zeštíhlí bankovní konto).
Pro mě je Arirang primárním zdrojem sójové omáčky, kterou nám doma někdo tajně pije a musím jí tedy kupovat nové a nové litrové láhve. Když se chci rozmazlit, kupuji osvědčený japonský Kikkoman (cca 160 Kč), dá se tu ale najít i korejská verze (kolem 100 Kč), dostatečně jemná a méně slaná, aby se dala použít třeba k namáčení suši. Zpravidla taky při odchodu pravou rukou podvědomě otevřu mrazák kousek před pokladnou a vylovím jedno mražené balení taštiček gjózu/džiaozi (omluva japanofilům i sinofilům – taštičky se stejně vyrábějí v Koreji), ať už se zeleninovou, nebo se sójovou náplní. Třičtvrtěkilový pytel (tak za stovku) vydá nejmíň na čtyři porce, příprava zabere asi pět minut, a pravé japonské gjózu to sice nebudou, ale do hněda opečené tenké moučné těsto s pestrou náplní uvnitř si užijete i tak.
Estétům, kterým moje plazení za dlabancem připadá přízemní, prozradím, že právě z Arirangu pochází i moje misky na sójovku a jedna sada pro servírování saké. Dá se tu dokonce pořídit i kamenná miska na horký korejský bibimbap. To hned tak někde nemají!
Na to, že krámek není nijak velký, tu člověk nalezne skutečně ledacos. A i ty dvě dámy, které už tak nějak patří k inventáři, si po čase oblíbíte. Je zkrátka obdivuhodně snadné vypěstovat si na zdejších návštěvách nevyléčitelnou závislost.
