Když jsem s údivem vstoupila ve Školské ulici do obchodu plného litinových konvic, keramických šálků a šuplíčků s čaji a překvapeně se zeptala prodavače, jak dlouho už je obchůdek otevřený, schovívavě šeptl: pět let…

Snad mě chuťové buňky vždycky natolik táhly do řecké speciálky Nostos, že jsem obchod s čajem dlouhé roky přehlížela. Obchod je umístěn v klenutém přízemí měšťanského domu a jeho vybavení dřevěným pultem a dřevěnými regály docela pěkně imituje atmosféru koloniálu o pár desítek, možná i stovek let nazpět.

Čajový lístek, do kterého jsem nahlédla, obsahoval podle mého rychlého odhadu tak dvě stovky čajů. Požádala jsem o bílý čaj pai mu tan – i ten samotný měli ve dvou různých kvalitách. Rozhodla jsem se, že méně kvalitní bude zcela postačující, a požádala, zda mohu k čaji přivonět. Prodavač odsypal několik lístků do čajové misky, a nechal mě užít si, že lístky jsou nepolámané, z jedné strany světleji zelené, s jemným bílým chmýřím, a intenzivně voní jako čerstvě usušená tráva. Pohádka. Čaj mi byl navážen a zataven do neprůhledného sáčku, aby kvalita vydržela co nejdéle.

Prodavač sám se nezmínil, jak s čajem dále zacházet, skladovat ho či připravovat, ani se neptal, jestli si v obchodě nevyberu ještě něco dalšího, nicméně obsloužil mě vlídně. Možná ten čajový sortiment přitahuje spíš mlčenlivé typy.

Mimochodem, jméno obchodu Amana člověku připomene stejnojmennou čajovnu v Záhořanského ulici – ta totiž patří stejným majitelům.