Alcron je pro mě typickým představitelem podniku, kam se „normální smrtelník“ bojí jít. Z části proto, že se nechce nechat zruinovat jedinou večeří, z částí díky představě, že personál tam pány bez obleku od Bosse (minimálně!) a dámy bez kabelky od Vuittona (nejmíň!) prostě vůbec nepustí. Normální smrtelník (já) tam vlastně ani jít nechce. Jenže, když se Alcron objevil v nabídce Grand restaurant festivalu, nevím, co mě to popadlo, ale hned první den předprodeje jsem zakoupila dvě kompletní menu. No a pak jsem se skoro dva měsíce klepala, jak tahle návštěva dopadne (a nemohla se o strach podělit, protože večeře měla být narozeninové překvapení).

Posilněni každý dvěma koktejly a už poměrně hladoví (měli jsme rezervaci od 21:00), jsme zůstali stát před nečekaně malou restaurací (a když píšu malou, myslím opravdu malou – je tu jen 7 stolů). Trošku jsme se báli vstoupit, ale za chvilku se nás ujal jeden z číšníků, stejně jako ostatním dvojicím, které přišly téměř zároveň s námi, nám odebral kabáty a nechal nás vybrat stůl. Po usazení jsem se uklidnila a přestala se cítit divně – vždyť je to jen večeře v restauraci, tak co plaším, žejo.

Jak jsem už psala, restaurace je to opravdu mrňavá, ve tvaru půlkruhu, zařízená ve stylu art deco. Křesla jsou pohodlná, ke stolku náleží odkládací „bobík“ na kabelku, prostřeno je luxusně, hraje nevtíravá hudba. Inzerovanou intimní atmosféru lehce kazí to, že za nádhernými vitrážemi tušíte (a slyšíte) hotelovou halu.

Číšníci jsou nevtíraví a obsluhují tak, jak si v takovém podniku člověk představuje, že obsluhovat budou. Bez chyb, ale škrobeně. Jeden z číšníků k tomu mluvil šíleným moravským dialektem, až jsem měla co dělat, abych nevyprskla. Navíc jsem celou dobu měla pocit, že spěchají, aby nás co nejdříve nakrmili, napojili a zbavili se nás. Nebylo to tím, že bychom tu byli v rámci GRF, stejné tempo udržovali i u zbylých dvou stolů, což byli hoteloví hosté-cizinci. Prostě, takový luxusní běžící pás.

Kuchyni Romana Pauluse, který se po předkrmu vydal na plac (moc milé gesto), aby se poptal, jak nám chutnalo, se nedalo vytknout téměř nic. Možná až na pozornost podniku v podobě pečiva s lanýžovým a pažitkovým máslem a olivovým olejem. Bulka (s parmezánem?) i „rohlíček“ byly spíše sušší, nezajímavé a kdovíproč dochucené paprikou, takže s másly ani olejem příliš neladili.
Jako předkrm se podával Filet z tresky pošírovaný v aromatickém olivovém oleji s artičokovým ragú, lilkovou raviolkou a sněhem z uzených kachních foie gras. Treska byla měkká, ale se zachovanou strukturou masa, olivový olej jsem necítila (natož pak aromatický), artičokové ragů bylo pikantní a křupavé, lilková raviolka chutná (ale přišla mi zbytečná), sníh nám nasněžil číšník přímo u stolu, ale tuším, že výslednou chuť to příliš nezměnilo. K předkrmu se podávalo Chardonnay z Vino Hort (2006). Celkový dojem – mňam!
Hlavní chod byl Pomalu pečený dančí hřbet v pistáciové krustě s jemným pyré z červeného zelí a šípkovou omáčkou. Tohle jídlo bylo naprosto dokonalé – plátky měkkého masa (a pak, že zvěřina je tuhá) upečeného do růžova, hebké a výrazné pyré, jemná omáčka a navrch perníkové plátky ze slabých vrstviček těsta. Nemám dalších slov, když si vzpomenu na ty chutě. K hlavnímu chodu se podávalo víno červené, jaké to ale bylo netuším, neb jsem zůstala u bílého (jsem já to ale barbar).
Jako dezert byla v menu Tyčinka z hořké a mléčné čokolády, ovoce naložené v medovině a ledová tříšť ze svařeného vína. Tyčinka byl nadýchaný čokoládový dortík, jahody a borůvky v pyré, která chutnalo jako dětská přesnídávka (fakt!), byly trochu mimo sezónu, ale i tak dobré. Tříšť ze svařeného vína je skvělý nápad, nebylo to ani moc sladké, ani moc kyselé, prostě osvěžující tečka za příjemným večerem.
Espresso Illy (bez dalšího dotazu na objem) bylo v pořádku, dokonce se u něj ani neprojevila obvyklá kyselost.

V Alcronu jsme strávili příjemných pět hodin, které neměly nejmenší chybu. Po aperitivu v podobě šampaňského číšník přinesl na stůl lanýžové a pažitkové máslo a olivový olej a čtyři druhy plátkové sole (ibišková, šafránová, uzená a černoolivová). To vše si můžete dávat na vynikající pečivo, ze kterého vyzdvihuji hlavně parmazánovou kouli.

K jídlu jsem zvolil šéfkuchařovo degustační menu (1890 Kč). Spárování s víny, jaké se vám dostane rovnou v lístku například v restauraci V Zátiší, neočekávejte, ale číšník dokáže ochotně poradit, kterou láhev k jakému chodu vybrat. Oproti svým spolustolovníkům jsem byl po celý večer věrný plzeňskému pivu. Kromě výběru ze dvou degustačních menu máte možnost si vybrat jídla dle vlastní chutě a la carte, tedy sestavit si chody vlastní. Při větším počtu chodů (šest) jsou porce automaticky menší i z klasického jídelního lístku. Navíc není problém některé jídlo z menu zaměnit dle nabídky v lístku. Obsluha ani kuchyně s tím nemá nejmenší problém a vyjde vám ve všem vstříc.

Po amouse bouche v podobě sashimi z tuňáka následoval první předkrmový chod. Ti, kdo zvolili Mramorovou terinu z kachních foie gras a bažanta a piniových oříšků, udělali asi lépe, ačkoliv Carpaccio z norských langustýnek s mangem, papájou a tequilovou granitou mělo také něco do sebe. Já osobně jsem zvolil carpaccio, které zaujme již po vizuální stránce, po rybině není téměř cítit a je velice jemné. Najemno nasekané mango a papája se s carpacciem dobře pojily. Tequilovou granitu s limetkou bych klidně zvolil i jako dezert místo sorbetu, byla opravdu vynikající.

Jako polévku jsem zvolil humrový bisque s artyčokovou tortelínkou a olejem z korýšů. Bisque byl opravdu velice jemný a krémový a dle obsluhy sem stálá klientela chodí údajně hlavně kvůli této polévce. Mně osobně chutnala více než Silný vývar z divoké kachny s lanýžovým creme brulée, ačkoliv ti u stolu, kteří zvolili kachní vývar, samozřejmě tvrdili opak. Tak jako tak obě polévky mohu doporučit, i když humr byl opravdu lahodný a oproti například krevetám, na které jsem přece jen zvyklejší, byl více masitý.

Jako další chod jsem zvolil pečené mušle svatého Jakuba s květákovým pyré a slaninou Lardo di Colonatta. Slanina byla tak tenoučká, že skrze ni byly svatojakubky krásně vidět. A jak známo mořské plody se při tepelné úpravě nesolí, tudíž zde sůl obstarala průsvitná slaninka. Květákové pyré nemělo chybu, vůbec nebylo hořké a zároveň chutnalo po květáku.

Hlavní chod jsem zvolil a la carte, kdy mě halibut ani hovězí flank steak z degustačního menu nezaujaly, ačkoliv spolustolovníci si nestěžovali. Volil jsem tak srnčí hřbet s červenozelným pyré a perníkovou oplatkou. Srnčí bylo šťavnaté a měkké a chuťově se skvěle pojilo s pyré z červeného zelí, perníček mi k šípkové omáčce přišel nadbytečný, ale vizuálně na talíři vypadal úchvatně.
Zklamáním bylo však v másle pošírované filátko z mořského jazyka s topinamburem na tři způsoby, které se s ostatními hlavními chody nedaly rovnat, a to jak po chuťové, tak vizuální stránce.

Jelikož nás u stolu sedělo devět, provedla obsluha výběr z francouzských a mezinárodních sýrů za nás, tedy dostali jsme každý přibližně sedm druhů sýra. Což mě velice potěšilo, protože v takovém Céleste v Tančícím domě mi v rámci degustačního menu přinesli na stůl jeden pidi kousek kozího sýra, který málem nebyl na talíři ani vidět.

Stejně tak nám číšník v Alcronu nabídnul dezertní lístek, abychom nebyli omezeni pouze čokoládovým fondantem a tím nejlepším z manga, ačkoliv mango jsem nakonec volil a musím říct, že výběr musím ohodnotit – nejlepší mangový sorbet, poté mangový creme brulée a až nakonec mangový dortík.

Také jsem restauraci navštívil v rámci Grand Restaurant festivalu. I přes varování předchozích návštěvníků mě vzhled restaurace překvapil – je to opravdu malá polokruhová místnost s pár stoly, do které se vchází hned z hotelové haly.

Na oběd jsme tu byli samí festivaloví hosté, ale dvojice číšníků to zvládala naprosto s přehledem, postarali se o nás skvěle, bez jakéhokoliv náznaku toho, že bychom byli nějak méněcenní oproti běžné klientele. Každý chod stručně představili, v pauze nám jakožto festivalovým hostům představili kompletní menu podniku, včetně možnosti degustačních menu (6 chodů cca 1900 Kč/osobu), nakonec při placení nabídli i zasílání informací o pořádaných speciálních akcích a slevovou kartu. Byl jsem v rámci festivalu jen zde, takže nemám srovnání s ostatními podniky, ale mám pocit, že zde festival využili optimálně – nabídli za přijatelnou festivalovou cenu ukázku toho, co umí. Není to podnik, kam bych si mohl dovolit chodit pravidelně (jídla většinou 300–400 Kč, dezerty 200–300, espresso 80 Kč), ale zaujali mě tak, že pro nějakou zvláštní příležitost o něm budu určitě uvažovat.

Tím se dostávám k jídlu. Pro začátek jsme dostali jako pozornost bylinkové máslo, máslo s černými lanýži a olivový olej, k tomu výběr z čerstvého pečiva. Potom následoval pošírovaný mořský jazyk s jemným nokem, šampaňskou omáčkou a houbovo-zeleninovým ragů. Trochu mě zaskočily houby, které normálně nejím, ale tady bylo to ostatní tak dobré, že jsem si pochutnal. Další chod, svíčková s uzenou bramborovou kaší a miso omáčkou se odehrála tentokrát bez poklopu s kouřem, ale byla opravdu výborná – jedinou slabinou byla snad grilovaná zelenina – chřest je určitě v sezóně lepší, rovněž mrkev bych si dovedl představit výraznější. Ovšem maso skvělé a krásně propečené odhadem na medium rare a kouřem ochucená kaše s omáčkou k němu seděla dokonale. Na závěr potom bezový dortík a k němu espresso – dortík vypadal velmi zajímavě a ještě lépe chutnal, espresso Illy ušlo – určitě nadstandard co se týče českých restaurací, příjemný byl servis s konvičkou teplého mléka a cukrem (vodu jsem měl na stole) ale dokonalé také nebylo – přesto, že jsem odsouhlasil číšníkovi „pikolo“ (sám to slovo nevypustím z úst), byl výsledek na espresso trochu příliš velký a řídký. Žádná velká hrůza, ale u takovéhoto podniku a při ceně 80 korun bych prostě očekával ještě víc.

Do Alcronu jsem se dostala díky Grand Festivalu 2010 a byla to rozhodně nejlepší návštěva ze všech festivalových. Ačkoliv jsme byli „jen“ festivaloví návštěvníci s útratou pár stovek, od přivítání až po odchod proběhlo vše bezchybné a v příjemné atmosféře.

Alcron na vás pravděpodobně zapůsobí už prostředím. Projdete luxusní hotelovou halou a ochotný recepční vás nasměruje do restaurace. Ta je překvapivě malá, jen pár stolů v jedné místnosti, je však uspořádána chytře – prostě se tam cítíte dobře.

Co se týče jídla, degustační menu bylo sestavené s rozmyslem (což se ne všude v rámci festivalu povedlo) – nejdřív ryba, svíčková s bramborovou kaší jako hlavní chod a třetí chod dezert. Já jsem si dala jen první dvě jídla, dezert jsem volila z klasického menu.

Mořský jazyk byl přesně takový, jaký jsem si představovala – akorát upravené maso (ne vysušené), citlivě ochucené, k tomu noček, který se doslova rozplynul na jazyku, a lehká omáčka. Takový začátek nastaví laťku hodně vysoko, v Alconu ji však podlézat nemuseli. Svíčkovou připravili s bramborovou kaší, to vše pod poklopem, zpod kterého se po odklopení vyvalila kouřová clona (bezvadný efekt, krásná vůně, kterou načichlo i jídlo).

Za těchto podmínek jsem dezert nemohla vynechat. Pistáciový dort s rukolou a malinami se zdál jako dostatečně šílená kombinace. Dezert byl jediný ze tří chodů, který mě neposadil na zadek (asi i kvůli ceně – 210 Kč) – tartletka naspodu nebyla sladká, což mě rušilo (to je však spíš subjektivní), a maliny jsou v létě zkrátka lepší, i když vizuálně jim nebylo co vytknout.