V zájmu zachování co největší autentičnosti jsem ponechala líčení zážitku z návštěvy Agriturismo Porticciolo nezkrácené včetně některých expresivních výrazů tak, jak jsem je zaznamenala do svého cestovního deníku (září 2009):

"Rozhodli jsme se narychlo spíchnout stan a pak jít obhlédnout agriturismo. Kdybychom neměli z internetu informaci, že tam někdo někdy jedl, ani bychom nenašli, že tam něco jako restaurace je. Žádný vývěsní štít, nic, skrze okna jsme ale viděli, že stoly tam jsou a dveře byly otevřené. Tak jsme vlezli dovnitř a ocitli se ve velké síni se spoustou prostřených stolů. Nikde nikdo, to je divné v osm večer. Podle připravených příborů to vypadá na trochu vyšší cenovou skupinu a tak se nenápadně rozhlížíme po jídelním lístku. Ten taky nikde. Zrovna když se chystáme vzít nohy na ramena, objeví se chlápek v košili a ptá se nás decentním tónem, jestli máme rezervaci. V tom momentě už jsme přesvědčeni, že toto není naše cenová kategorie a něco mumlajíce se snažíme se ctí vycouvat, když v tom on vezme z kasírovacího stolku papír a podá nám ho, že ať si vybereme, co budeme jíst. S úlevou zjišťujeme, že mají na výběr dvě menu po 15 eurech na osobu, jedno menu za 18 eur a jedno za 30 eur. Kýváme, že něco si vybereme a kam se můžeme posadit, ale chlapík vrtí hlavou, že ještě není otevřeno, že si máme vybrat, co budeme jíst a pak přijít znovu v půl deváté. Přemýšlíme, jestli jsme dobře rozuměli, přeci jenom italštinou zas tolik nevládneme, ale vypadá, že to myslí vážně. Začneme tedy luštit složení těch menu (taky v italštině), v tom za třicet je asi dvakrát tolik chodů, za osmnáct je součástí maso, ale mezi těmi dvěma za patnáct nevidíme moc rozdílu. Asi nám čte myšlenky, že bychom vyzkoušeli každý jiné a tak nás upozorňuje, že musíme mít oba stejné. Nazdařbůh tedy plácneme na jedno z těch patnáctkových a jdeme ven. Na tu půl hodinu nemá cenu se vracet do kempu a tak lelkujeme v areálu, prohlížíme si vinice a přemýšlíme, proč nás tam nemohl nechat čekat u stolu, takhle nás vyhnat ven. Jak tam tak sedíme u kašny, koukáme, že se občas objeví nějací Italové a jdou za roh do jídelny. A nevracejí se. Jdeme se podívat, jestli už nepouštějí dovnitř, ale ne, všichni tam poslušně čekají venku před vchodem. Kolem půl už je tam celkem nedočkavý dav a v půl a pět minut se tam všichni vhrneme.

Na stolech jsou připravené mísy s úvodními chody a jmenovky. Tím pochopíme celý systém, že je obvyklé předem zavolat, kdo přijde a co si dá, aby to mohli hezky připravit na určitou hodinu. Podle jmenovek také vidíme, že jsou všechny stoly obsazené a že jsme měli štěstí, když jsme se tam takhle na blind vetřeli. Taky je jasné, že musí mít všichni u stolu stejné menu, protože se vše podává společně na mísách.

Máme na stole připravené antipasti – výborná ricotta (asi ricotta salata, ta je taková pevnější a sušší), grilované lilky, cukety rozplývající se na jazyku, dva druhy sušené šunky, salám, nakládaná červená cibule (ochutnávám a není zlá!), sýr pecorino, různé pečivo včetně carta da musica. K tomu džbánek vína a slanou digestivní minerálku. Když už jsme příjemně najezeni, přinášejí jako další chod dvojí druh těstovin, jeden s rajčaty, druhý s lilky. Po tomhle chodu už jsme nehorázně přežraní a blahopřejeme si, že jsme neobjednali menu, ve kterém teprve následuje masitý chod. My už se popereme pouze s dezertem (taková dobrá měkká hmota s mandlemi) a panákem digestivu (mirto).

Uznáváme, že asi nejsme trénovaní, u okolních stolů je stále živo. Chlap, který se nás před pár hodinami (jo, uteklo to) ujal, má stále fofr. Říkáme mu baleťák, z kuchyně pokaždé vyjde přirozeným krokem, rozhlédne se po place, napřímí se, nasadí úsměv a doslova vtančí mezi stoly. Na pomoc má jenom jednu servírku na place a jednu, která kontroluje, co na který stůl přijde. Chápeme, že se na tu show jídla a tance potřebovali před otevřením v klidu soustředit. Na chvíli baleťáka odvoláváme, abychom zaplatili a koupili si pár lahví vína domů a pak se odvalíme spát."